Reakce na recenzi:

horyna - @ 24.05.2016

Ani Ozzy, ani Dio a už vůbec né Gillan, či Hughes. Tony Martin je pro mne největším hrdinou, nejkvalitnějším pěvcem (promiň Dio), jedinečnou osobností a sirénou temných Sabbath. Jeho slovutný, sytý a barevně nádherně položený hlasový projev mne nezkonale přitahuje a imponuje. Je mi jasné, že pro naprostou většinu fans jsou jiná a specifičtější období Birminghamských bohů k uctívání hodna. Sám se skláním například před jejich prvními nahrávkami, nebo slovutnou Heaven and Hell, přesto je nevyhledávám, oslovuje mne totiž epičtější rozměr jejich hudby a ten nalézám na deskách vysoustružených s tímto zlatým slavíkem.
To co Eternal Idol naznačoval, plně vykrystalizovalo na zmíněném kotouči a pokračovalo i na svých následovnících, obzvláště pak Tyr a Cross Purposes, zdají se býti více než vyvedenými.

Sám název úvodní skladby přesně vystihuje to, co se právě začíná dít, brány se otevirají a divák s patřičnou nervozitou, strachem, ale i veklou zvědavostí nakukuje do pekelných útrob The Gates of Hell.
Headless Cross- monumentální stěny Nichollsových klávesy, jasná Cottlova basová linie a hromové bicí Cozyho Powell. Do této mistrné atmosféry sází pan kytarista Tony Iommi mocné kytarové riffy. Vše korunuje právě Martin svým ohromujícím vokálem a napomáhá stavbě gigantického monolitu jedné z etap Black Sabbath a pomníku hard rocku všeobecně.
Devil & Daughter- patří k mým nejoblíbenějším, mám za to, že právě zde podává Martin jeden ze svých nejlepších vokálních výkonů, navíc dravost této písně mne plně strhává od počátečních tónů, pozitivum jež z ní čiší navíc podtrhuje skvělé Cozyho zahušťování bicí technikou a dává tak lehce vzpomenout na svá nejlepší léta strávená v Rainbow.
When Death Calls- s patřičnou něžností, vypouští Iommi své senzibilní tónů skrze svou kytaru a připravuje tak půdu pro příchod hymny Sabbath v pravém slova smyslu, emoce začínají prýštit ven s nastupujícím Martinovým hlasem, skladba se dere na povrch a údery bicích jí v tom skvěle asistují, posluchač se nechává uhoupat její zasmušilou náladou. Do toho však jako bles vtrhne riffový uragán a píseň náhle až nepochopitelně zrychlý, tento obohacující prvek, má velký význam na celkový jedinečný účinek skladby, kytarové sólo patřicí zde k nejlepším, už je jen ozdobou této vskutku pohnuté chvíle.
Kill in the Spirit World - její struktůra není vůbec technicky náročná, ovšem chuť, s jakou ji kapela prezentuje, nám dává záruky, že z nasazené formy nehodlá polevit, držíme se především basové linky a skvěle intonujícího Martina, jehož modulovaný vokál, podporovaný bicí baterií a fantaskně vzletným Iommiho sólem na pozadí klávesové malby, píše dějiny rockové hudby.
Call of the Wild -čirá melodie, kudrliny vyhrávek a orientální motiv, to vše dokázal Tony do skladby procpat, ani by ji v nejmenším přesytil, zde je opět potřeba vyzvednout Cozyho bicí techniku, dodávající skladbě na patřičné dynamice a nevšední melodickou pasáž, přicházející před šestistrunným sólem.
Black Moon-Nichollsovy klávesy se rozprostírají do krajiny, v které už připraven čekající Iommi, expolude dávkou melodických prvků, hravé bicí a hitový potenciál činí z písně příjemného adepta na jasně zapamtovatelný track alba.
Desku uzavírá baladická Nightwing- vrstvení španěl, opravdu překrásné basové rytmy v jejím průběhu a romantická nálada, jež se prohloubí s charakterisickým refrénem mířícím k hudebnímu nebi. Martinův klidný a odzbrojující přednes dodává hudbě B.S. zcela nový a nepoznaný rozměr, dokonalost a posluchačův úžas navíc potvrdí Iommiho klasické kytarové sólo.

Pro mne, jeden z milníku právě končícího desetiletí, nejlepší album Sabbath vůbec a dokonalý artefakt doby a stylu.