horyna - @ 24.05.2016 | #

Ani Ozzy, ani Dio a už vůbec né Gillan, či Hughes. Tony Martin je pro mne největším hrdinou, nejkvalitnějším pěvcem (promiň Dio), jedinečnou osobností a sirénou temných Sabbath. Jeho slovutný, sytý a barevně nádherně položený hlasový projev mne nezkonale přitahuje a imponuje. Je mi jasné, že pro naprostou většinu fans jsou jiná a specifičtější období Birminghamských bohů k uctívání hodna. Sám se skláním například před jejich prvními nahrávkami, nebo slovutnou Heaven and Hell, přesto je nevyhledávám, oslovuje mne totiž epičtější rozměr jejich hudby a ten nalézám na deskách vysoustružených s tímto zlatým slavíkem.
To co Eternal Idol naznačoval, plně vykrystalizovalo na zmíněném kotouči a pokračovalo i na svých následovnících, obzvláště pak Tyr a Cross Purposes, zdají se býti více než vyvedenými.

Sám název úvodní skladby přesně vystihuje to, co se právě začíná dít, brány se otevirají a divák s patřičnou nervozitou, strachem, ale i veklou zvědavostí nakukuje do pekelných útrob The Gates of Hell.
Headless Cross- monumentální stěny Nichollsových klávesy, jasná Cottlova basová linie a hromové bicí Cozyho Powell. Do této mistrné atmosféry sází pan kytarista Tony Iommi mocné kytarové riffy. Vše korunuje právě Martin svým ohromujícím vokálem a napomáhá stavbě gigantického monolitu jedné z etap Black Sabbath a pomníku hard rocku všeobecně.
Devil & Daughter- patří k mým nejoblíbenějším, mám za to, že právě zde podává Martin jeden ze svých nejlepších vokálních výkonů, navíc dravost této písně mne plně strhává od počátečních tónů, pozitivum jež z ní čiší navíc podtrhuje skvělé Cozyho zahušťování bicí technikou a dává tak lehce vzpomenout na svá nejlepší léta strávená v Rainbow.
When Death Calls- s patřičnou něžností, vypouští Iommi své senzibilní tónů skrze svou kytaru a připravuje tak půdu pro příchod hymny Sabbath v pravém slova smyslu, emoce začínají prýštit ven s nastupujícím Martinovým hlasem, skladba se dere na povrch a údery bicích jí v tom skvěle asistují, posluchač se nechává uhoupat její zasmušilou náladou. Do toho však jako bles vtrhne riffový uragán a píseň náhle až nepochopitelně zrychlý, tento obohacující prvek, má velký význam na celkový jedinečný účinek skladby, kytarové sólo patřicí zde k nejlepším, už je jen ozdobou této vskutku pohnuté chvíle.
Kill in the Spirit World - její struktůra není vůbec technicky náročná, ovšem chuť, s jakou ji kapela prezentuje, nám dává záruky, že z nasazené formy nehodlá polevit, držíme se především basové linky a skvěle intonujícího Martina, jehož modulovaný vokál, podporovaný bicí baterií a fantaskně vzletným Iommiho sólem na pozadí klávesové malby, píše dějiny rockové hudby.
Call of the Wild -čirá melodie, kudrliny vyhrávek a orientální motiv, to vše dokázal Tony do skladby procpat, ani by ji v nejmenším přesytil, zde je opět potřeba vyzvednout Cozyho bicí techniku, dodávající skladbě na patřičné dynamice a nevšední melodickou pasáž, přicházející před šestistrunným sólem.
Black Moon-Nichollsovy klávesy se rozprostírají do krajiny, v které už připraven čekající Iommi, expolude dávkou melodických prvků, hravé bicí a hitový potenciál činí z písně příjemného adepta na jasně zapamtovatelný track alba.
Desku uzavírá baladická Nightwing- vrstvení španěl, opravdu překrásné basové rytmy v jejím průběhu a romantická nálada, jež se prohloubí s charakterisickým refrénem mířícím k hudebnímu nebi. Martinův klidný a odzbrojující přednes dodává hudbě B.S. zcela nový a nepoznaný rozměr, dokonalost a posluchačův úžas navíc potvrdí Iommiho klasické kytarové sólo.

Pro mne, jeden z milníku právě končícího desetiletí, nejlepší album Sabbath vůbec a dokonalý artefakt doby a stylu.

b.wolf @ 25.05.2016 15:16:07 | #
Taj jasně, že klasická sestava s Ozzym je ikona, ale ani Ronnie ani Tony (jak se mně to pěkně rýmuje) rozhodně nezaostávají. BS si dávám se všemi frontmany, jediné Born Again míjím, tam mně zkrátka Gillan nesedí. Faktem nicméně zůstává, že prvních šest fošen se svou temnou atmosférou už BS, i přes jmenované borce. nikdy nepřekonali.