Reakce na recenzi:

horyna - @ 05.01.2017

Introdukce: album jsem poslouchal cca před 3-4 měsíci, od té doby ležela recenze hotová ze dvou třetin v šuplíku (chyběl začátek), až zmínka kolegy Jarouše mě dokopala ji dotáhnout do zdárného konce.

První nákup, či poslech některých desek si člověk dobře pamatuje, má je zafixované hluboko v mysli, spojené s konkrétní časovou etapou, činem, příhodou, nebo prostě jen poslechem, příjemným, či naopak. Jelikož se ale opravdu nedá rozpomenout na vše, jsou tu pak alba, u kterých jedinec marně tápe, kdy a za jakých okolností se s nimi vlastně seznámil. A to je i můj případ setkání s albem Tyr. Ať vzpomínám sebevíc usilovněji, do žádného vysvětlitelného kontextu nejsem schopen toto album zařadit, mám za to, že spíš než na zkoušku z půjčovny, rovnou jsem tuto kolekci zakoupil napevno v některém z obchodů s hudbou, určitě několik roků po vydání alba a rozhodně jsem nešel naslepo, ale následovaly zkušební poslechy. Teď je to už dávno jedno, jen si prostě jaksi nemohu vzpomenout :-) na jeho prvotní účinky.

Sympatické mi přijde jednak textové zabřednutí do severské mytologie, nádherně temný (ne však depresivní) albový cover, celkově hutný i energický zvukový kabát, druhak pro mne i nanejvýš zdařilá sestava této desky.

Po úvodním hymnu Anno Mundi- s monstrózním Martinovým projevem propojeným s hutným Iommiho riffování, je to především Cozy Powell, kdo mě na této skladbě vždy maximálně zaujme, jeho totální údernost, obrovská síla a vášeň vložena do služeb bubenické konstruktivní oddanosti je obdivuhodná.
The Law Maker- rychlejší hard rockový nášup, prošpikován Tonyho melodiemi a sólováním.
Nichollsovy klávesové eskapády vévodí zatěžkanému bloku Jerusalem- v němý hrdlo pana zpěváka T. Martina doslova hladí po duši.
The Sabbath Stones- sabbatovská deka přelomu 80 a 90 let, dle mého snese srovnání s výtvory prvního období kapely naprosto bez problémů, syrovost ustoupila monumentalitě, vokál se plíží, naříká i šplhá vzhůru, akustický přerod skladby na klávesovém pozadí následnou atmosféru silně romantizuje a emoce tečou plnými proudy. Když poté skladba zrychlí, Cozy si pohrává s haitkou a melodické eskapády neberou konce, nemohu se ubránit dojmu totálního hudebního naplnění.
Po atmosférické vložce The Battle of Tyr je tu překrásná pomaloučká, jemným kytarovým předivem doprovázená píseň Odin's Court- v níž excelují obě hlavní persony souboru.
Prudký přerod do rychlostní smeče Valhalla- která patří mezi mé nejoblíbenější, je vypulírovaný, její nezkroté tempo s množstvím kytarových laufů, tlačí vpřed Cozyho hybný tlukot, Martin pěje v top formě a spalující žár písně nelze uhasit.
Feels Good to Me- citlivý kytarový tón a Martin plně se do písně stylizujíc, pomalu otevírá brány dokonalosti, kdy naposled zněly B. S. takto něžně.
Hřmotný závěr prezentuje skladba Heaven in Black- dobrá nálada je jasně patrná, jako doprovod poslouží parádně vystavěný, vzestupně melodický chorus.

Následný Dehumanizer, se dle mého nepovedl ani způli tak dobře, jak toto veledílo, které ze srdce tuze rád velebím a stavím ho na vrchol tvorby kapely, společně s deskou předešlou.