Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 01.08.2018

Recenze na album Black Sabbath – Born Again s Gillanem za mikrofonem a prapodivným zvukem mě inspirovala ohodnotit další jejich kontroverzně přijímanou nahrávku. Tou je deska Forbidden z nešťastného roku 1995. Proč nešťastného? V tomto období klasickému hard rocku a metalu doba nepřála, na MTV letěl rap, indie a alternativní rock. A zrovna tehdy jako na potvoru vydávají Black Sabbath nové album s názvem Forbidden. Za mikrofonem opět Tony Martin, ovšem s novou rytmikou za zády, kterou obstarali staří známí - basák Neil Murray a tlučmistr Cozy Powell.

Námětem milionů článků se však stala osoba producenta Ernieho C – rap metalového kytaristy a zvukaře, co pomohl zvukem demosnímků RATM a Stone Temple Pilots ke smlouvám. Tohoto člověka pravděpodobně dohodila vydávající firma I.R.S., aby oživila zvuk Sabatů - některé prameny uvádí, že Tony slyšel Body Count, líbíla se mu jejich cover verze War Pigs a nabídl Erniemu spolupráci. Jak to bylo doopravdy je dnes vcelku jedno. Důležité je, co z této spolupráce vzniklo. Myslím, že se již můžeme s odstupem času bez emocí v klidu zaposlouchat do výsledného produktu.

Co jsem zjistil já osobně? Jedná se o výbornou desku, která nemá slabší místo a třeba takové Born Again válcuje levou zadní. Rád bych, aby alespoň na tomto webu přestaly kolovat nepravdy o nekvalitním zvuku, které jsou smutným klišé, šířeným jako mor z článku do článku. Tyto fámy roztrubovali hudebníci samotní a květnatě vyprávěli o tom, jak jim Ernie C zkazil zvuk na desce a změnil jejich vizi o kvalitním soundu, který ještě ve zkušebně měli.

Já však Ernieho chválím za několik věcí. Objednal zámečníka a nechal vyměnit petlici u studia, aby si tam jednotliví muzikanti po večerech nechodili hrát se šavlemi na mixpultu. Dále oceňuji jeho osobní statečnost spolupracovat s namachrovanýma týpkama, kteří ho drsně ignorovali - a to je ještě jemně řečeno. Většina kapely (krom zpěváka Tonyho Martina, který názor nemá, aby nepřišel o flek) se považovala za matadory rockové scény (jemně řečeno) a dávala hlasitě najevo, že je nebude školit nějakej černošskej rapper.

Ernie však přes velké boje s kapelou i s vydavatelskou firmou (která nakonec nechala vytvořit tři závěrečné mixy) za cenu mnoha kompromisů prosadil ostřejší, živočišnější sound desky bez příkras, která je plná drsných riffů a hlavně skvělých ponurých hitů, se kterými se Black Sabbath vrátili ke svým kořenům. Pryč byla ta načančanost a nemístná pompéznost předchozích desek – byli tu zpět ti vzteklí rafani, z kterých šel strach.

Deska hodně založená na riffech – zaposlouchejte se třeba do jedovatého a temného otvíráku Illusion of Power, který svým proslovem ozvláštnil sám Ice T. Nebo do výborné Can't Get Close Enough, která začíná tak nevinně. Hned následující Shaking Off The Chains potvrzuje má slova – temnota sama, která teče z Iommiho zesilovače. Tady by zazářil Ozzy. Po nezbytné baladě I Won't Cry For You následují další dvě nádherné riffové záležitosti Guilty As Hell a Sick And Tired. Trochu optimizmu přichází až s odlehčenou Rusty Angels. Titulní song Forbidden s mrazivými klávesami je mostem a připomínkou předchozího alba Cross Purposes. Členitá Kiss of Death zakončuje tuto jízdu. Nejlepší nahrávka s Tonym Martinem.

Bohužel doba vzniku nebyla pro podobnou muziku ideální. Dnes však můžeme připustit, že tehdy bylo album Forbidden kritizováno neprávem.