Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 25.07.2011

Anglická "brumbeatová" skupina Moody Blues pochází původně z Birminghamu. Dozvěděl jsem se o ní už dávno, ještě jako školák na ZDŠ, když jsem odebíral v r. 1969 Větrník a tam byla rubrika o domácí a zahraniční hudbě. O skupině tam poměrně zajímavě pojednaný miničlánek a tak jsem jejich název (Náladové blues už nezapomněl). V Melodii se ovšem stali Moody Blues předmětem souboje dvou hudebních kritiků. Tuším, že jeden byl Jaromír Tůma a druhý Petr Dorůžka a oba argumentovali tím, že jednomu se z těch a těch důvodů kapela nelíbí a druhý měl diametrálně odlišný názor. Dnes už si nepamatuji, kdo ze jmenovaných pánů zaujímal které stanovisko…
O Moody Blues bylo známo, že začínali jako klasická rhythmandbluesová skupina, ale v tomhle žánru se jim nedařilo a tak hledali jiné cesty hudební výpovědi. Byli to vzdělaní a studovaní hudebníci a každý hrál na několik nástrojů. To byl ideální stav, který svědčil o tom, že instrumentální potenciál kapely bude na vysoké interpretační úrovni.
Mají svoje prvenství v hudební historii tím, že na albu The Days Of Future Passed jako první rocková kapela spolupracovala s Londýnským symfonickým orchestrem, řízeným Peterem Knightem…. Já jsem se k nim dostal opět o něco později, když už vlastně jejich sláva začala upadat. Nicméně album, které mám opatruji jako oko v hlavě.
Kdybych měl vybrat nejzajímavější výtvarně pojednaný obal alba, který znám, pravděpodobně by to byl obal alba, které si dovolím nabídnout vám v recenzi. Je na vysoké výtvarné úrovní a má mysticky tajemný obal se zajímavými podobenstvími….
Výrazná většoina jejich obalů alb má zajímavé, snové až pohádkové fantaskní náměty (byla by to pěkná domácí galerie zarámovaných vinylových obrazů z elpíček).
Moody Blues budou dodnes nesmrtelní svým velkým hitem Nights In White Satin, který se stal megahitem kapely a dodnes se hraje v řadě různých úprav, včetně příšerných kapel v kavárnách, barech a v kapelách doprovázejících mladé taneční páry při výukách tanců. Byl jsem překvapen, kolik lidí tuhle skladbu zná, ale už nikdo z nich nezná název Moody Blues…..
Možná bych mohl neinformovaného posluchače vybídnout k tomu, že dříve než začne objevovat hudbu Pink Floyd, by bylo zajímavé nejprve se seznámit s hudbou Moody Blues. Samozřejmě nechci tyto kapely vzájemně srovnávat, ale vím, že existují hudební fanoušci, kteří se do Pink Floyd nedokáží dostat a hledají možná nějakou cestu, jak se připravit na vnímání určitého pojetí typu hudby, proto si myslím, že Moody Blues by takovým „návodem“ mohli být…..
Takže ještě připomeňme, že skupina Moody Blues byla první, v níž klávesový hráč Mike Pinder použil novátorským způsobem mellotron… Tak jak jej známe později v instrumentaci a instrumentálním obrazu King Crimson a Genesis…..

DEPARTURE – tajemné cinkání harfy a citery přeruší mohutný attack (okamžitě přerušený) a elektronické bzučení se zvedá od země doprovázeno tajemným psychedelickým šepotem, který přejde do výkřiku…

RIDE MY SEE SAW – druhá skladba má výrazný harmonický základ se stanovenou melodií, na které se odvíjí další instrumentální a vokální děj. Rytmika hraje přesně v daném tempu a nijak nevybočuje s obecného konceptu. Ke slovu přichází kytarovým vstupem v sólovém projevu kytarista Justin Heyward. Nepřináší žádné avantgardní poselství v hendrixovském duchu, ale přehlednou nekomplikovanou strukturu. Všechny nástroje a vokální složka jedou v pevném tvaru neomylně dál…

DR. LIVINGSTONE, I PRESUME – přiznám se, že úvodní část skladby mě hodně odradila. Tenhle melodický obrat mi připadal jak vystřižený z Vlaštovky pro malé děti. Další část skladby se ovšem ale promění a instrumentálně a vokálně získá větší nezávislost. Bohužel pochodový rytmus a melodická složka se nám zase vracejí… no. Skladba je britskou oslavou známého objevitele Afriky 19. století – dr. Davida Livingstona. Podle mého názoru se mělo ubrat na příliš „optimistickém“ duchu písně. Heyward střídá elektrickou kytaru, ale i dvanáctistrunnou kytaru a kapela opět hraje v organickém pojetí….

HOUSE OF FOUR DOORS – další skladba má silně psychedelického ducha. Vyčnívá z ní mellotron Mike Pindera a perkusivní bicí nástroje a tympány Graeme Edge. Co vás na Moody Blues zaujme a podle čeho je bezpečně poznáte je používání mellotronu a vokální složka. Přeslechnout nelze ani flétnu Ray Thomase. Teď do hudebního psychedelického soundu vstoupí najednou nečekaně cembalo, které nám připomene hudbu z rozhraní renesance a baroka a pak najednou mocný patos mellotronu a klavíru, jakoby si chtěl pohrávat se symfonickým odérem Beethovena

LEGEND OF A MIND – akustické kytary znějí velmi příjemně (dvanáctistrunná a šestistrunná) a navozují atmosféru klasických šedesátých let s psychedelickým odérem. Také zde v textu opěvuje legendárního proroka LSD – dr. Timothyho Learyho, vyhozeného profesora z univerzity, který veřejně prohlásil, že používání LSD není nebezpečné a že rozšiřuje obzory…. Skladba má velkou harmonickou a melodickou proměnlivost, která vás s houkavým vokálem nabudí do intimního psychedelického rauše, ve kterém nádherně zvoní dvanáctistrunná kytara a příčná flétna. Vnímáme i ohýbaný tón mellotronu, který navozuje atmosféru orientu. Thomasova flétna má zajímavé sólo a prokresluje hadovité tóny. Dynamika skladby zesiluje a skladba nabírá prostorový sound. Střídání melodiky a rytmických důrazů je velmi zajímavé, včetně skvěle zpívaných vokálních partů. Velmi zajímavá skladba s nevšední atmosférou – klasický model své doby!

HOUSE OF FOUR DOORS (Part 2) – úvodní téma vám nabídne atmosféru, která jakoby předjímá první a druhé album King Crimson…. Ovšem jen do okamžiku, než přijde ke slovu vokální složka a harmonické proměny. Moody Blues znějí výrazně optimističtěji a nevyvolávají nějaké chmury a stavy neklidu. Možná právě proto se stali ve své době tak populárními a žádanými….

VOICES IN THE SKY – příjemná balada, zpívaná Justinem Heywardem, který hraje rovněž i dvanáctistrunnou kytaru a mírně šlapající rytmika je doprovázena Pinderovým mellotronem a Thomasovou flétnou. Edge dohrál k rytmickým partům ještě percussion a máme tu příjemnou melodickou píseň v ryze britském duchu. Samozřejmě nebeské vokály andělských trub, které se vznášejí nad hlasem zpěváka a nad příjemnými harmoniemi. Heywardovy skladby mají určitý skladatelský styl a odbočují od ostatního materiálu. Možná nejsou lepší, ale jsou nejvýraznější….

THE BEST WAY TO TRAVEL – další skladba mě zase v lecčems může připomenout psychedelickou operu Pretty Things – S.F. Sorrow. Bzučení elektronických efektů a připojeného tónového generátoru vytváří psychedelický opar. Zvonění akustických kytar, vrčení mellotronu, přivolává tajemné zvuky připomínající pralesní život Amazonie….

VISIONS OF PARADISE – propojení hammondek a mellotronu vytváří dumavou atmosféru další skladby pod kterou přede dvanáctistrunná kytara svoje sítě. Klenuté vokální party se propojují s obrazy nebo vizemi vysněného ráje na zemi. Tady se prostě rocková identita do daného konceptu jednoduše nehodí, ale nikomu si myslím, že to nevadí. Bukolickou atmosféru dotváří vedle flétny i aplikace indického sitáru a chladné dlouhé tóny mellotronu kreslí snové obrazy, při kterých můžete slastně přivírat oči jako před zapadajícími paprsky slunce v ideálně krajině vysněných představ… Heyward přiznává, že aplikace sitáru do hudby Moody Blues přišla díky Georgi Harrisonovi, který prosadil sitár do svých některých skladeb Beatles….

THE ACTOR – další skladba má zvláštní harmonické proměny, rytmy zůstávají jakoby přitlumeny, zato flétnové party a kytarové pavučiny se nesou nekonečným prostorem zjitřených představ. Heywardův hlas zní jasně, má klenutý sound a doplňuje se s ostatními sbory a instrumentálním doprovodem. Hudba má vyloženě konejšivý a hladivý charakter, jako když byste měli jejich melodie a harmonie vnímat jako léčebnou kúru – prostě typ hudební terapie na zklidnění a uvolnění. Tím nechci říci, že by se jednalo o nějaký nudný výlet, ale neočekávajte žádné agresivní decibelové výboje. Moody Blues hrají pro přemýšlivé a lyrické publikum a ne pro drsné rockery nebo metalisty (!), ale tohle je jasné už od prvopočátku.

THE WORD – o úvod se postará recitovaný hlas nějakého závažného klasického literárního útvaru nebo básně s filosofujícím podtextem… je to předobraz závěrečné skladby…..

OM – skladba má prvky přetransformované indické hudby evropskou kulturou. Vnímáme zde sitárové nástupy, perkusivní bubínky a mocné andělské sbory, které doprovází ohýbané tóny mellotronu, flétna a ústřední motiv nekonečné meditační OMMMM. Zurčivé tóny harfy se prolínají se sitárem a my se přenášíme stráolním prostorem do meditačního tábora pod Himálaje a necháváme svoje pozemské starostí daleko za sebou. Ovšem rytmus se nečekaně zrychluje a zase se zpomaluje a my vnímáme indické kontemplace při prozkoumávání svého nitra (možná si milovníci Beatles vzpomenou na Lennonovu skladbu Across The Universe a na tajemné zaříkávadlo JAI GURU DEVA OM…) tak tohle OM zde má svůj vlastní bytostní význam.


Upřímně řečeno, seznámil jsem se i s další produkcí skupiny Moody Blues, ale nabyl jsem dojmu, že kapela se držela poměrně velmi úzce daného modelu a schématu svého pojetí hudby a tak se alba vzájemně připomínají a posluchač je hudebně začne rozeznávat jen podle prvních a posledních skladeb… Tohle mě na nich vadilo. V první polovině sedmdesátých let už byla jejich hudba nemilosrdně převálcována modernějším a instrumentálně a aranžérsky náročnějším artrockem, takže nějakou dobu přežívala dál díky svým skalním příznivcům. Nicméně si myslím, že pořádný fanoušek historie rockové hudby by neměl tuhle kapelu vynechat a „povinně“ by měl mít jedno řadové album doma ve výbavě.
Albu In Search Of The Lost Chord – už ten název Hledání ztraceného akordu vyvolává zajímavé a tajemné asociace….. udělím plný počet hvězdiček. Je ovšem pravda, že na jiných albech bych s nimi už šetřil, protože ten zmíněný hudební model vás začne přece jenom mást a tak bych šel na jiných albech na čtyři, ale asi i na tři….
Tohle album ale vnímám jako jakési hudební poselství.