Reakce na recenzi:

horyna - @ 22.09.2016

Pojem Moody Blues jsem zaregistroval poprvé před několika léty, ve spojitosti s kamarádem, se kterým jsme debatovávali o muzice 70-tých let, měl solidní přehled a hudbu z jiných časových etap absolutně nevyhledával. Pochlebovali jsme si, jak skvělý jsou Yes, Floydi atd... až jednoho dne, mi přinesl odpoveď na otázku, kterou jinou kapelu z artového spektra podobnou třeba zrovna Yes by ještě našel, potažmo doporučil. Zasnělo tedy slovo Moody Blues s dovětke, že se jedná o strhující a maximálně barevnou progresivní věc s krásnými vícehlasy a melodiemi alá Beatles. Našel jsem si je tenkrát na netu, poslechl, ale vizuální orientace i písničková forma korespondující s brouky první éry mě příliš neupoutala(samožřemě Night in W. S. jsem znal jako jediný hit od nich).
Až po nějaké time periodě jsem si na ně opět vzpomenul a dal jim šanci, vybíral jsem z jejich vrcholného období a nejen recenze, obal, ale hlavně hudba mě utvrdila, že právě tohle album, bude to pravé.

V jejich pojetí cítím velkou liverpollskou inspiraci, ale i jistý artový předvoj kapel které se teprve líhly okolo. Vokální práce je dovedena k absolutnu, melodie jsou krásné, jemňulinké, tempo poklidné, jen mám problém s tím, že písně jsou si krapet podobné a já od té doby jaksi nenacházím motivaci, ještě něco dalšího od Moody opět ochutnat, to ale devizu onoho alba nijak nesnižuje.

Vyrovnanost materiálu je inspirativní, stejně jako orchestrální dobarvování art-rockového celku, kdybych měl ale přesto jmenovat, bude to v první řadě tajemná House Of Four Doors, Lennonovým fanouškům lahodící Legend Of A Mind, kouzlo 60-tých let působí v Voices In The Sky, nebo famózní dřevěné dechy utvářející Visions Of Paradise. The Actor- v sobě nese ozvěny stařičké anglické hudby dob dávno minulých a poslouchá se doslova se zatajeným dechem.

Totálně zapadlá kapela pro jedince, kteří si cestičku k nim už dávno vyšlapali.