Reakce na recenzi:

oř - @ 05.09.2018

Po druhé desce Alpha se začala sestava hvězdných Asia drolit zevnitř. Mezi čtyřmi hudebníky docházelo k častým sporům a odchody a návraty zpěváka Johna Wettona, kterého na chvíli nahradil Greg Lake (zajímavé spojení, škoda, že nevydrželo), nakonec vyústilo v odchod Steva Howea. Jeho nástupcem se stal kytarista švýcarských rockerů Krokus Mandy Meyer. Deska, jejíž počáteční písmeno začíná ikonicky opět na A, dostala název Astra. Zdobí ji překrásný, opravdu povedený futuristický obal, do kterého když se za poslechu hudby ponoříte, ocitáte se v jiné dimenzi, v jiném světě.

Na úspěch svých předchůdců však Astra ani v nejmenším nedosáhla. Dostala vlažnou propagaci a odborná kritika si na ni pořádně smlsla. Znechucená kapela byla roku 1986 rozpuštěna a s vyjímkou výběrovky Then and Now, na které byli i tři nové kusy, na dlouho uložena k ledu. U valné většiny publicistů a fanoušků je deska Astra nenávratně zatracena. Ani já jsem ji dlouho předlouho nedokázal patřičně ocenit a odsouval ji na třetí kolej za eponymní debut a výbornou dvojku. Situace se otočila poté, kdy jsem si toto dílo po dlouhých letech připomenul a překvapením nevycházel z údivu, o jak strhující desku se jedná.

Zvukově ostřeji laděná Astra obsahuje celou řadu dynamických songů s bytelně klenutými melodiemi. Mezi trapné popiny, které už dlouho zabírají pozici na chvostu desky, počítám hitově otravnou Voice of America a prázdnou Hard On Me. Zbytek alba, což je osm záseků, dostalo mnohem detailnější a méně prvoplánovou podobu. Najdeme tady skvělé energické dupárny Go a Too Late. Překrásné Wishing a Love Now Till Eternity a nezkrotně progresivní eposy Countdown To Zero a Suspicion. Příliš nevadí ani Rock And Roll Dream a sci-fi konec s After The War doprovází působivá vizáž.

Domnívám se, že jde o důstojné rozloučení původních Asia s osmou dekádou. K dobru jim dávám pět bodů, trošičku nadstavených, ale upřímných. Kdyby tak dobře hráli také dnes.