Reakce na recenzi:

Filozof - @ 26.07.2007

Začínali jako všichni dnes důležití - jako obdivovatelé a napodobovatelé základních kamenů MPH, o nichž píši v recenzi Colossea. Tito se konkrétně naučili celé album Bondovo Sound Of 65 a 3/4 z něho zařadili do repertoáru. Ale nezůstali u něj a je to dobře. Hiseman, Bond, Mayall, Baker, Heckstall-Smith či Jack Bruce sice z nikoho z členů JT nevyrostl, ale zase dokázali stvořit hudbu odlišnou, nenapodobitelnou a v jistých směrech stejně dobrou. V každém případě však zcela originální. A to je dobře. Nepotřebujeme další skvělou RnB či bluesovou skupinu, zato JT by výrazně chyběli.
U Jethro Tull je zvláštní, jak se liší jejich zařazení. Díky jejich proměnlivé hudbě a skutečně nezvykle širokému talentu Andersona je můžete řadit do klasické hardrockové čtyřky (jak bylo zvykem v Čechách), do prog-rocku (ve své době byli velmi progresivní), do blues-rocku (podle začátků), do folk-rocku (podle pozdějších alb), ale také klidně do art-rocku (podle složitých a dlouhých kompozic se zřetelně vyšším zaměřením) a vše bude vlastně částečně dobře. Na škatulce ale nezáleží - říkejme jejich stylu třeba flaute-rock. Flaute (flétna) je totiž ten nejzřetelnější prvek, kterým se odlišují. Nejen její použití, ale novátorské pojetí hry na tento nástroj, kdy Anderson krátkými, odsekávanými tóny napodobuje rockové nástroje a hraje tak, jak nikdo před ním. Také širším spektrem nástrojů (kromě flétny i piáno, varhany, devítistrunná kytara ap.) se liší od klasické čtyřčlenné blues-rockové sestavy dr-bg-g-voc.
Stejně tak se velmi rozcházejí názory na to, která deska je nej... Tatáž deska bývá jedněmi urudovanými znalci hodnocena nejvýše i nejníže v jejich diskografii. Shoda panuje snad jen u legendárních opusů Aqualung a Too Old To Rock´n´Roll...
Ale k první desce. This Was natočili v převratném roce 68 a relativně zřetelně odkazuje na jejich blues-rockové začátky. Díky přítomnosti Micka Abrahamse, bluesového nadšence, který byl poslední velkou protiváhou Andersonovi, je deska proti pozdější tvorbě přeci jen poněkud neurovnaná. Typická blues má jen dvě - Some Day The Sun Won´t Shine For You (jemňounké pomalé blues s ještě jemnější hamonikou, trochu připomínající jediný bluesový pokus PF) a It´s Breaking Me Up (výrazně těžší, s dominující kytarou a skvělými bicími). Obě výborná, ale nijak výjimečná ve srovnání s mnoha jinými skvělými bluesovými kapelami. Je zajímavé, že obě složil Anderson, nikoliv "bluesman" v kapele - Abrahams.
Další skladby - My Sunday Feeling s ostrým nástupem celé desky, Dharma For One, nejen v sólech ukazující, že Bunker na bicí opravdu umí (a je dokonce během celé desky napůl mezi klasickou rytmikou a bubenickými symfoniemi mistrů v Cream a Colosseu), se skvělým saxíkem a Cat´s Squirrel (tradicionál založený v této verzi na skvělém riffu) - ukazují zřetelně k hardrocku.
Beggar´s Farm s už klasicky skvělou rozjetou flétnou (která asi právě tady tolik inspirovala české Flamego před Kuřetem v hodinkách), založené na monotónním hypnotickém motivu a náhlých změnách rytmu, A Song For Jeffrey a Kirkova (o němž Ti nejlepší říkají, že je jediný, kdo si opravdu může zahrát co chce) kompozice Serenade To a Cuckoo pak patří k jemnějším protipólům, kde Anderson místy navazuje na staré anglické muzikantsví, zavánějící folkem, který se má více projevit v pozdějších letech. Každá ze skladeb je však typicky tullovská a ani jedna nenudí, vyznačují se nápaditostí, propracovaností a pestrostí, která rozhodně nebývá typickým znakem blues-rocku. Stále se něco děje a neznat pozdější jejich desky, psal bych zde o jednotném kabátě.
Digitálně remasterovaná reedice z roku 2001 sice nemá bohvieaký superzvuk a navíc dost šumí, ale zato obsahuje 3 výborné bonusy - skladby ze singlů roku 68. Pocta šéfovi klubu Marquee, který jim velmi věřil One For John Gee a následující Love Story jsou svým způsobem nejbližší klasickému blues-rocku, který je na řádných skladbách alba často dost zakuklen.
Posledním bonusem je Christmas song - zvláštní, gradující skladba se zvonečky a smyčci v 6/4 rytmu (počítám-li správně - nejsem muzikant), kde vlastně poprvé zazní nezkreslený, plný Andersonův zpěv v nižších polohách a ukáže tak svoji zvláštní barvu, dodávající jeho hlasu kouzlo a naléhavost, tak ceněné na pozdějších deskách JT.
Výborná hudba, bezesporu jedno z nejlepších alb JT.