Reakce na recenzi:

Akana - @ 12.08.2014

Jen co kytaristu Micka Abrahamse nahradil vůči kapelníkovu diktátu povolnější Martin Barre, Ianu Andersonovi rázem narostla křídla. Neomezován přítomností jiné než vlastní hudební vize jasně určil směr a dal sbohem jednoznačně bluesovému fundamentu. Není ale na místě plakat nad jeho ztrátou, náhradou získali Jethro Tull integritu, kterou první album postrádalo. Pod Andersonovým vedením zamířili k sofistikovanějším, propracovanějším formám, zároveň ale i k průzračnějšímu, akustickému zvuku. Jsme tedy sice svědky ambiciózního artrockového bobtnání, ale naštěstí se z něj neztrácí přirozenost a skutečné zanícení a jako přidanou hodnotu můžeme připočíst rostoucí originalitu.

Jediná úvodní A New Day Yesterday ještě obsahuje reliktní bluesovou stopu, v dalších kouscích se ale Anderson poohlíží spíš po britském folku (Jeffrey Goes to Leicester Square, svižný dupák Fat Man) nebo jazzu (nápaditá úprava Bachova Bourée, Nothing Is Easy). Přes vypiplanou instrumentaci ale Jethro Tull nehledají složitosti za každou cenu. Písně jako Look into the Sun, We Used to Know (údajně předobraz pro slavnější Hotel California od Eagles) nebo Reason for Waiting mají krystalicky čistou formu a nevtíravou hitovou přilnavost. Andersonova flétna se už stala nejnápadnějším trademarkem kapely, podobně jako jeho neposedně zprohýbané pěvecké linky. Na albu Stand Up už Jethro Tull chytili ten správný vítr a i když ještě nenapnuli všechny plachty, rozrážejí vlny se vzrůstající sebejistotou a osobitostí.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz