Akana - @ 09.06.2015 | #

Aqualung je jedním z nejpůsobivějších plodů zlaté éry progresivního rocku mimo jiné i proto, že se úspěšně vyhýbá samoúčelným exhibicím. Jethro Tull už na svém čtvrtém albu vládnou sebevědomým nadžánrovým rukopisem, který zároveň není nijak definitivní či snad dokonce zkostnatělý a skýtá množství dalších cestiček, po kterých se lze dál ubírat. Aniž by je násilím lámal přes koleno směšuje bluesové, rockové i folkové inspirace do promyšleného a originálního výraziva a posouvá je na další skladatelskou úroveň.

S opět pozměněnou sestavou (nový basák Jeffrey Hammond, minule pouze hostující klávesista John Evan) předložil Ian Anderson světu jedenáct skvostně proaranžovaných, plnokrevných kompozic prostých chladného akademismu. Neotřelé nápady potkáváme na každém kroku: od perfektně načasovaných sól přes dynamické zvraty na jakých stojí titulní skladba až třeba po neobvyklý dialog flétny a mužského sboru uprostřed písně My God. Anderson si ale zároveň dobře hlídá aby hrnec nepřetékal a hudba se nezměnila v načepýřenou oslavu sebe sama.

Hodně zjednodušeně se obsah alba dá rozdělit na údernější, hardrockem poučenou část, v níž by skončily písně Cross-Eyed Mary, Hymn 43 nebo fantastická Locomotive Breath, a na neobvykle početnou skupinu různě dlouhých songů čerpajících spíš z akustického folku (slušelo by se vypíchnout především Mother Goose). Hranice mezi nimi je ale neostrá, přirozeně propustná, což dokazuje jak úvodní Aqualung, tak i finálová Wind-Up, která završuje jedno z hlavních témat alba, jímž je – stručně řečeno – účtování s náboženstvím a jeho vlivem.

Jedním z důležitých faktorů, které vzdalují Jethro Tull od prázdné nabubřelosti, je zpěv Iana Andersona, který dokáže přiměřeně dávkovat patos i ironii, umí být vřelý i kousavý a je těžké ho s někým zaměnit. Klávesy Johna Evana jsou významnou posilou a s Barreho kytarou a kapelníkovou flétnou vytvářejí nápadité vzory a kombinace. Instrumentální vyspělost je vůbec vlastní všem muzikantům v kapele a slouží jim ke cti, že jí ani na vteřinu nezneužívají k laciné efektnosti. Každý tón tu má své místo, dramatičnost nikdy nepřechází v pompu, ambice nepřevyšují možnosti. Pro Jethro Tull je Aqualung po všech stránkách kulminačním bodem.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

Snake @ 10.06.2015 07:14:16 | #
Akana, pěkně jsi to napsal. Přinutilo mě to k zamyšlení, kterou že to desku Jethro Tull mám vlastně nejraději, ale ke kloudnému výsledku jsem se nedobral. Je období, kdy nejraději poslouchám "Living In The Past", jindy "Songs Of The Wood", pak zase "Heavy Horses", abych se nakonec vrátil k albu "Aqualung".

Titulní skladba je vynikající, stejně tak zemitá Cross-Eyed Mary. Po několika folkověji zaměřenějších písních mě dokáže nadzvednout razantnější pecka My God, duely flétny s kytarou jsou tady vynikající. Pěkně chrchlající kytara mi jde k duhu i v následující Hymn 43, aby to nakonec zazdil legendární hard rockový "majstrštyk" Locomotive Breath. Asi první skladba, kterou jsem kdy od Jethro Tull slyšel. Vlastně jediným kusem, který mi nejde tak úplně pod kůži je Up To Me...

Album jsem ještě nehodnotil a dneska to vidím na "excelentní přírůstek do každé sbírky", tedy za čtyři. A děkuji za recenzi.