horyna - @ 25.07.2017 | #

Podnět k poslechu alba Aqualung, vzešel z pocitů vzniklých při sobotním koncertu této legendy v areálu zámeckého parku ve Slavkově u Brna.

Především u skladby titulní, jsem si uvědomil sílu a nespornou kvalitu tohoto skvostného kusu, u něhož jsem až s koncertní prezentací vyhodnotil ústřední riff, jako naprosto nadčasový. Správné načasování jejího očekávaného příchodu a nesmrtelný úvodní motiv, nemůže nevyvolat vlnu nadšení, ať je vám dvacet, nebo šedesát, ať se píše letopočet 1975, nebo 2015. Ano, dnešní Andersonova prezentace, je té originální z kraje sedmdesátých let na hony vzdálená a pěvecká mistrova nedostatečnost těžko někoho okouzlí. Přesto v Ianovi zůstává stále to vnitřní oslnivé kouzlo z dřívějška, kterým si podmaňoval davy před padesáti lety.

Na albu Aqualung je ale písní jedenáct a přinejmenším dvě třetiny z nich lze ocejchovat známkou geniality. Při každém vložení CD do mechaniky, se už předem těším na věci Cross Eyed Mary, Mother Goose a vlastně s vyjímkou zatěžkané My God a nemelodické Hymn 43, mám rád kotouč celý.

Když před nějakým rockovým neznabohem vyslovíte jméno Jethro Tull, obvykle dosadí za b - Aqualung. A to je vlastně symbolika "těch velkých", alespoň jednu jejich nahrávku zná celý svět.

kaktus @ 28.07.2017 08:41:25 | #
antony- Wilson použil původní!!! 24(asi) stopový záznam ze studia a očistil každou stopu o šumů a ruchů, a pak to smíchal aby to odpovídalo představě tvůrců. To že to zní jinak je jenom způsobeno novými možnostmi čištění starých nahrávek a možná nedokonalostí předchozích počinů. K záznamu nic nepřidal ani neubral, asi mohl maximálně pozměnit vzájemné nastavení hlasitostí jednotlivých stop.
V přirovnání k Leonardově Moně Lise- spíš než domalovaný rtěnkou, jako špičkově zrestaurována, tak jako by jí právě Leonardo domaloval.
P.S. bohužel nemůžu porovnat původní LP s Wilsonovým remixem, LP jsem již dávno prodal.