horyna - @ 25.07.2017 | #

Podnět k poslechu alba Aqualung, vzešel z pocitů vzniklých při sobotním koncertu této legendy v areálu zámeckého parku ve Slavkově u Brna.

Především u skladby titulní, jsem si uvědomil sílu a nespornou kvalitu tohoto skvostného kusu, u něhož jsem až s koncertní prezentací vyhodnotil ústřední riff, jako naprosto nadčasový. Správné načasování jejího očekávaného příchodu a nesmrtelný úvodní motiv, nemůže nevyvolat vlnu nadšení, ať je vám dvacet, nebo šedesát, ať se píše letopočet 1975, nebo 2015. Ano, dnešní Andersonova prezentace, je té originální z kraje sedmdesátých let na hony vzdálená a pěvecká mistrova nedostatečnost těžko někoho okouzlí. Přesto v Ianovi zůstává stále to vnitřní oslnivé kouzlo z dřívějška, kterým si podmaňoval davy před padesáti lety.

Na albu Aqualung je ale písní jedenáct a přinejmenším dvě třetiny z nich lze ocejchovat známkou geniality. Při každém vložení CD do mechaniky, se už předem těším na věci Cross Eyed Mary, Mother Goose a vlastně s vyjímkou zatěžkané My God a nemelodické Hymn 43, mám rád kotouč celý.

Když před nějakým rockovým neznabohem vyslovíte jméno Jethro Tull, obvykle dosadí za b - Aqualung. A to je vlastně symbolika "těch velkých", alespoň jednu jejich nahrávku zná celý svět.

dan @ 28.07.2017 17:26:04 | #
Copak jste se všichni zbláznili? Hudba je o pocitech, ne o fyzikálním rozboru na mikročástice.

Měl jsem známého a ten půlku života hledal ten nejlepší zvuk, až se z toho málem zbláznil a když poslouchal tak jen písně, nikdy celá alba, protože byl neustále s něčím nespokojen.

Tohle všechno je k ničemu. Záleží na muzice, zvuk je na druhém místě. Copak všichni a všechno posloucháte jenom na mega drahé aparatůře?