Gattolino - @ 15.02.2021 | #

Kdykoliv mne napadne zmínit zásadní alba rockové historie, vždycky mne přijde na mysl mezi prvními Aqualung. I s tím malovaným obalem na hrubě zrnitém kartonu s gotickým písmem. Jinak Jethro Tull poslouchám s nadšením v plném rozsahu jejich diskografie, éru před Stormwatch obzváště.
Možná jde o subjektivní dojem, ale zaznamenávám tajemný úkaz v hudební historii, a to období vzniku nepřekonatelných, stylotvorných a "Bohem inspirovaných" nahrávek v zhruba desetiletí, asi od roku 1967 do roku 1977. Ne že by předtím ani potom nevznikala úžasná nadčasová díla, ale myslím že už ne v takové intenzitě a v takové lavinové koncentraci. Stálo by za to udělat si graf a pak by to byla asi sinusoida s vrcholem cca 70-73. A rok 1971 je právě Aqualung.
Jen namátkou, v tomto "časovém vrcholu" vydávají svá nejúžasnější díla nejen Jethro Tull, ale i Bowie, John Cale, CSNY, Deep Purple, Genesis, Gong, George Harrisson, John Lennon, Incredible String Band, King Crimson, Led Zeppelin, Rolling Stones, Pink Floyd, Strawbs, T.Rex, Uriah Heep, Van der Graaf Generator či Yes. Samozřejmě spoustu ani nejmenuji.
Povídat o jednotlivých skladbách by bylo nošení příslovečného dříví do lesa, už to skvěle učinili jiní níže. A byly by to jen nadšené superlativy.
Pro zajímavost zmíním, že mi cca ve 14 letech můj švára nahrál z kotouče na kotouč něco, o čem tvrdil, že je to jednička Zeppelinů. Pak se mi do rukou dostala jednička Black Sabbath, a zjistil jsem, že jsou to ti domnělí "zeppelíni". Až na jednu skladbu na konci, nádhernou, začínající bohatýrským riffem, odsekávaným a ostrým jak šavle, s tlumeně sekanou kytarou s omamnými dozvuky akordů a drsňáckým, emotivním až vášnivě nazlobeným zpěvem s působivými chraplavými koncovkami, nesmlouvavou jízdou a mrazivě mocným kytarovým kouzlením. To mne fakt ihned dostalo. Byl to však, jak jsem později zjistil, závěr celého Aqualungu, Wind-up, jen bez toho klavírního zpívaného úvodu a bez poklidného závěru. Později mne dostal a dodnes drží v nadšení celý Aqualung, ale na Wind-up se vždy nejvíce těším.

Gattolino @ 15.02.2021 21:44:25 | #
To je určitě pravda, že v obecném povědomí je Thick as a Brick ve stínu Aqualungu, ale u lidí, co Jethro Tull milují a často poslouchají, je Thick as a Brick naprostým skvostem, a to ještě ojedinělým (nechci srovnávat s Passion Play, které je mu asi nejblíže, ale nemám je tak dobře v uchu a dosud se mne nezmocnilo tak jako předchůdci), protože ničemu nepodobným.
U Jethro bych osobně viděl jako podivuhodné, že na každé další desce je vidět jasný vývoj a neopakování se. Při zachování typického poznávacího zvuku kapely, samozřejmě. Benefit je možná logickým vyústěním Stand Upu, ale Aqualung už je hodně jinde (řekly bych že ony ostré hardrockové rify už nikde dál v podobné syrovosti neuslyšíme - možná snad krátce v Minestrellovi na začátku), a že Thick as a Brick s Passion Play jsou opět hodně jinde, pak Warchild s trochu jakoby kabaretní hravostí a bohatým aranžmá snad trochu předchází albu Too Old To Rock n´roll, Minstrell však už nabírá rozevlátost seversko-kelstké středověké poetiky, ale pak opět skok jinam a je zde trilogie Wood - Horses - Stormwatch, a ani v tomto pomyslném cyklu se neopakují. A pak opět skok jinam. Možná srovnatelné s proměnami Bowieho alb.
Na rozdíl od mých milovaných Genesis, kteří vývojem a touze po neopakování dospěli bohužel k popu, což fakt nechápu, Anderson si udržel obojí - žádná stagnace a vykrádání sebe sama, a přitom stále vkusná a kvalitní úroveň i originalita.
Samozřejmě, Thick as a Brick je naprosto magická deska, snad si najdu čas o ní taky nějaký postřeh napsat.