Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 17.12.2011

Desáté album George Harrisona se objevilo s výraznou prodlevou – po třech letech. George prožíval nelehké období v soukromém životě, měl za sebou rozvod a nepříjemná soudní jednání s Bright Tunes ohledně plagiátství megahitu My Sweet Lord. Otráven z vývoje a z nepřízně osudu se od hudby na delší dobu odvrátil. Soukromě nepřestal jako hudebník pracovat, ale nic nevydával, nekoncertoval a v oblasti hudebního businessu byl neaktivní.
Vlastně to byl jeho přítel – světově proslulý rakouský pilot formule 1 Niki Lauda, který se zotavoval po náročné nehodě a George ho v té době často navštěvoval a povzbuzoval. Lauda se zajímal o Georgeovy hudební plány a když ten mu prozradil, že už delší dobu není aktivní, Lauda byl zklamán a údajně na George „tlačil“ , že by chtěl poslouchat nové písně, které složí a že George nemá právo na hudbu rezignovat. Asi byl Laudův vliv dost silný a pravděpodobně i kamarádi kolem Monty Python na něho měli svůj vliv, že se nakonec rozhodl hodit minulost za hlavu a začal zvolna (jak bývalo u něho zvykem nijak hekticky) pracovat na novém albu.
Také se mu 1. srpna 1978 narodil syn Dhání (první potomek) a o měsíc později si vzal i jeho matku, přítelkyni Mexičanku Olivii Trinidad Arias. K velké radosti Georgeových příznivců se konečně objevilo i očekávané album – bez názvu.

LOVE COMES TO EVERYONE – příjemné kytarové intro. Nástroje zvoní a mají svou elastičnost. Zahrál si ho kamarád Eric Clapton. Rytmika šlape v přehledném a přímočaře pojatém dusavém rytmu. Zajímavá kytarová mezihra, do které se vedle Claptona vkládá i George a na synthesizer Neil Larsen. Baskytara Willieho Weekse patří k ukázkové práci výtečného hudebníka. Instrumentální pečlivě vypilované, bez náznaků laciných exhibicí s melancholickou melodickou linkou a zajímavými harmonickými základy. Georgeův hlas má měkký ohebný tón v softrockovém pojetí. Velmi příjemný úvod.

NOT GUILTY – od prvního tónu jsem nadšen. Krásně vymyšlený kytarový riff. Tohle je skladba, která sahá až do r. 1968. Původně byla zkomponována pro The Beatles (koite double album), ale tam se nějakým způsobem „nevešla“ a tak ji po letech George oprášil a dobře udělal. Krásná záležitost, která díky aranžmá má téměř jazzový charakter. Akustická kytara s preparovaným tónem elektrické kytary navíc a sonickým elektrickým pianem a backgroundem hammondek je ukázkovou prací velmi citlivého muzikantství. Rozlévá se mi po těle nepopsatelný pocit vnitřního krásna, i když má obsah skladby sebezpytný obsah…
(I když jsem poznal i onu beatlesovskou psychedelickou verzi a zamiloval jsem si ji okamžitě díky atmosféře, nijak jsem tuhle verzi neodmítl. Ba naopak! Vznikly zde přímo ukázkové příklady – jak se dají s jedním hudebním základem mistrovsky zpracovat dvě zcela odlišné verze – prostě nádhera)…

HERE COMES THE MOON – v začátku vnímám náznak orientální vznešenosti a pak je to krásně rozlamované kytarové předivo a další melancholická melodie, který mi nápadně evokuje Georgeovu legendární skladbu Here Comes The Sun. V téhle písní je ale více vnitřního smutku a více naléhavosti. Téměř hodinářská práce s kytarovou ornamentikou a nádherné harmonické sestupy. Georgeův hlas má v sobě zádumčivost a smutnění, na které jsme u něho tu a tam zvyklí. Když ovšem zazní z jeho podání „oh yeah“ – jsme zase tak trochu neviditelně u Beatles (se kterými právě on v dané době nechce mít nic společného). Opakující se schéma a kytarová přediva mají vzdušně éterický prostor za podpory synthesizeru a cinkání percussion a tajemné meditační atmosféry ve finále….

SOFT-HEARTED HANA – do úplně jiné oblasti zabloudíme v další skladbě. Názvuky hospodské bezprostřednosti a máme tady trochu retro atmosféru, v níž se prolíná swing, country a blues. Jako někde na americkém jihu. Nechybějí sborové zpěvy a v mezihře výtečné kytarové spojovací můstky na akustickou kytaru a na dobro. Georgeův symsl pro humor byl poměrně známý. Měl svoje zvláštní pravidla – smysl pro sebeironii, nadsázku bez jakýchkoliv dryáčnických modelů. Tady jako by nám dával nahlédnout do jeho kuchyně. Zajímavá muzikantská proměna v harmonickém sledu je velmi přesně implantována do melodické linky. Odlehčení v této rozvernější retroskladbě albu určitě hodně přidává na věrohodnosti.

BLOW AWAY – evidentní snaha vytvořit hit. Tohle je nezpochybnitelné. George vymyslel přehlednou melodickou linkou dotvářejí dobře šlapající bicí a baskytara a krásně se zde prolínají akustické a elektrické kytary, stejně jako v nerefrénové části příjemně vrstevené klávesové nástroje – na které hrají elitní hosté (vedle Neil Larsena) Stevie Winwood (ex-Traffic) a Gary Wright (ex-Spooky Tooth). George vkládá krátká minisóla na slide-kytaru a krásně koloruje melodické postupy. Vkusné, přehledně přesvědčivé a nic nepředstírající….

FASTER – v úvodu slyšíme ruchy ze startu formule 1 a pak už nám šlape další dobře odpíchnutá skladba. George si zde vedle všech kytar nahrál i baskytarový part a jak nám prozrazuje téma – zabývá se tentokrát oblastí závodu formule 1, kde měl mezi elitními závodníky spoustu přátel (vedle Nikiho Laudy, Jamese Steawarta, Jody Schecktera, Ronnie Petersona…) Není to žádná meditační záležitost, ale také spíš skladba s hitovou ambicí a optimisticky vyznívajícím melodickým podílem a razantními akcenty rytmiky. Možná se mohlo ubrat na smyčcovém aranžmá a přidat více kytar. Del Newmanovy smyčce spíš ředí téma, než že by mu pomáhaly zvýraznit harmonickou homogenitu. Docela si dokážu představit, že by tahle skladba mohla mít nějakou unplugged verzi, kde by to jenom zvonilo harrisonovskými dvanáctistrunnými a šestistrunnými kytarami…. Samozřejmě v mé mysli.

DARK SWEET LADY – milostná skladba, kterou věnoval George své „tmavé sladké dámě“ – Olivii Trinidad Arias. Krásná melodická linka a nezvyklé harmonické postupy. Prolínají se tady mexické hudební prvky s hudbou Tichomoří (kde společně trávili na Havaji prázdniny a postupně se sbližovali). Krásná píseň. Má v sobě odlehčení a přitom vroucnost a ryzost. Hudební instrumentace je uměřeně použitá v aranžmá tak, že nijak nevyčnívá, ani nevybičuje. Intimní hudební krása….

YOUR LOVE IS FOREVER – tak tuhle skladbu vedle Not Guilty já osobně považuji za nejsilnější na tomhle albu. Je zde znát typický a nijak neoddiskutovatelný georgeovský dotek. Je zde odér orientální hudby a pak krásné netypické harmonické přechody s výtečnými akordickými proměnami, dokončovanými elastickými flažolety. Je to milostný song, nebo hlubší filosofická meditace nad věčností lásky? Vnímám to ve stejné rovině. Kytarová přediva jsou vznešeně hladivá až nadzemská a v mezihře George použije navíc pár spojovacích můstků slide-kytary. George zde použil Roland effect, který mu umožnil vytvořit podobný nezaměnitelně osobitý sound. Kdybych vybíral svůj vlastní The Best Of George Harrison – určitě by tam tahle skladba nemohla chybět!

SOFT TOUCH – tahle skladba vznikla na dovolené George na Virgin Islands v Karibiku. Inspirace přišla v derivátu harmonických postupů skladby Ron Of The Mill. Krásně vymyšlený sestupný harmonický postup kytar a zvonění strun a klouzavé tóny jeho slide-kytary jsou hlavním poznávacím znakem téhle něžně vyznívající skladby. Atmosféra mořského příboje, stinných palem a dlouhé západy slunce…. Koho by tohle neinspirovalo?

IF YOU BELIEVE – poslední skladba má opět hitový charakter. Dusající rytmika a výrazná melodická linka je kolorovaná slide-kytarovými spojnicemi a smyčcovým synthesizerem. Na téhle skladbě má autorský spolupodílí i přítel Gary Wright, který zde vložil svůj melodický rukopis. Skladba má jasnou ambici zaujmout. Osobně si myslím, že na albu jsou podmanivější skladby, ale ani tenhle albový závěr mě neuráží. Navzdory hitovým ambicím zde alespoň já necítím takovou tu úporně cílenou snahu podbízet se a spíš skladbu vnímám jako spojení několika nápadů na nový rok 1978, ve snaze zachovat si nějaké optimismy a pozitivní představy o novém roce a dobrá předsevzetí…..

K eponymnímu albu George Harrison jsem si vytvořil vztah. Třebaže nemá tu výpovědní sílu jako All Things Must Pass, duchovní náboj jako Living In The Material World, zcela určitě se vyrovná albu Thirty Three And 1/3… U některých skladeb trochu cítím cílenou snahu vyrobit hit, ale obecně má projekt výraznou pečeť harrisonovského cítění, v němž se prolíná melancholie, jistá mystéria, ale i uvolnění a hlavně pokora před hudbou samotnou. Nic ho nedonutí podléhat dobovým trendům, ani zahltit album nějakými sólovými kytarovými exhibicemi (tohle ostatně nedělal nikdy) – i když bych osobně uvítal třeba jednu instrumentální skladbu, kde by popřál prostor elektrickým a akustickým kytarám podle jeho názorového vnímání – Harrison ale nebyl Clapton a tak nás „zanechává“ opět v určité muzikantské záhadologii a je to tak dobře….
Čtyři hvězdičky dávám zcela zaslouženě.