Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 04.02.2012

Britští Jethro Tull si svými předešlými čtyřmi alby vydanými v letech 1968 až 1971 vydobyli na britské scéně, ale i v kontinentální Evropě a v zámoří velmi slušnou pověst kreativní kapely osobitého stylu a soundu a proto bylo každé jejich další album sledováno hudebními kritiky a posluchačskou veřejností se zesíleným zájmem.
Ian Anderson (1947) – multiinstrumentalista a vůdčí duch kapely byl znechucen novinářským tvrzením, že předešlé album Aqualung je koncepční projekt (což on striktně odmítal) a proto se rozhodl, možná i trochu z trucovitosti natočit skutečné koncepční album od začátku do konce.
Pro kapelu, která do té doby hrála spíše středněformátové, ale i kratší písně, to znamenalo značnou změnu a zvýšení nároků na jejich instrumentální potenciál. Anderson ve snaze vložit do příprav realizačního procesu více sarkastického humoru, označil projekt za „matku všech koncepčních alb“ a ve stylu recesistické herecké společnosti Monty Python se rozhodl pojednat o jeho obecnou tvář.
Už samotným obalem, což byla parodie lokálního plátku The St. Cleve Chronicle. Zakrátko byla rozšířena i mystifikační informace, že texty zpívaného materiálu napsal dvanáctiletý Gerald Bostock. Obal skutečně vypadá jako noviny a články na něj vytvořili někteří členové kapely. Samotný status Jethro Tull byl vizuálně potlačen. Editorské uspořádání dostal na starost mladý novinář Roy Eldridge, který získal místo ve firmě Chrysalis. Anderson vzpomíná, že nahrávací proces byl tentokrát více náročnější než v předešlých případech, což potvrzují i dvě více jak dvacetiminutové souvislé kompozice, pokrývající obě strany vinylu.
Album dostalo název Thick As A Brick (Tlustý jako cihla) a label Chrysalis na hudební trh připravil 3. března 1972. Produkce se ujal Ian Anderson za spolupráce Terryho Ellise. Jak zmíněno – první strana byla označena jako Thick As A Brick – Part 1 a druhá Thick As A Brick – Part 2. Zazněly hlasy, že daný koncept měl být ironickou narážkou na dobovou artrockovou tendenci komponovat a nahrávat rozsáhlé hudební plochy – rockové suity, které Jethro Tull vlastně nikdy dělat nechtěli.
Nahrávacích frekvencí se kapela Jethro Tull zúčastnila v sestavě – Ian Anderson: flétna, akustická kytara, mandolína, zpěv, Martin Barre: elektrická kytara, John Evan: varhany Hammond, klavír, Jeffrey Hammond Hammond: baskytara, zpěv. Změna nastala na pozici bubeníka. Předešlý hráč, citlivě všestranně orientovaný Clive Bunker odešel dobrovolně a v přátelské shodě – protože se chtěl oženit a nechtěl trávit nekonečné týdny a mnohdy i měsíce na turné. Byl nahrazen zdatnějším muzikantem rockovějšího založení – Johnem Barriemore Barlowem.
Úvodní téma je zahájeno citlivými tónovými proměnami akustické kytary, který sekunduje vzdušná příčná flétna a do hry vstupuje rozmarně vypravěčský hlas Iana Andersona a my vstupujeme do neznámého světa pestrobarevných vizí, do kterých se vkliňuje John Evan na klavír a varhany, který nezapře svoje klasické hudební vzdělání. Hudební forma je ovšem velmi proměnlivá a rytmická sekce baskytary Jeffreyho Hammonda Hammonda vyšívá melodickou linku pod razantními, ale přesto uměřenými a dynamicky velmi citlivými bicími Johna Barriemora Barlowa. Svižné, jako o život hrané pasáže s velkým nápřahem a energetickým odhodláním proniknout do nitra harmonických proměn jsou opravdu famózní a střídají se se subtilními okamžiky, kdy si kapela pohrává s jednotlivými detaily s téměř filigránskou přesností. V daných sekvencích máme co dělat s kolektivním instrumentálním podílem, v němž každý ze zúčastněných nástrojů má svoje pevné místo. Kytarista Martin Barre dostává příležitost ukázat svoje hráčské umění, přesto se nestává jednoznačným sólistou v tom pravém slova smyslu, jak jsme zvyklí u jiných rockových kapel – to ovšem neznamená, že by nebyl jako instrumentalista dostatečně využíván.
Těžko se nějakým způsobem pouštět do žánrového zaměření – prvky křehkého britského folku se zde spojují s hardrockovými okamžiky, kořeněnými občasnými postupy z articifiální hudby a tak bylo možné nazvat celý rozsáhlý projekt osobitým artrockem, třebaže diametrálně odlišného typu než jaký představovali např. Yes, Emerson Lake And Palmer nebo Genesis. Nepracuje se zde s nějakými surreálními plochami a astrálním nekonečnem, ale naopak s konkrétními nástrojovými postupy v přesně stanovených mantinelech, sehranými do profesionální dokonalosti. Místy až pochodové rytmy se spojují se skotskou lidovou tanečností a zapojení flétny, klávesových nástrojů a kytar se děje v přísném sledu a záměru. Samozřejmě je obtížnější sledovat obsah textového sdělení, díky poměrně dlouhým instrumentálním propojováním. Koncertně ovšem musela být daná hudba skutečnou pastvou pro oči i uši. Klávesové nástroje v Jethro Tull dostávají poprvé tolik prostoru, který jim v takové míře předtím nebyl dopřán, což kolorují zvonečky a obecná rytmická živost a pestrost, bez jakýchkoliv depresivních názvuků. Anderson potvrdil, že jako skladatel dospěl na úroveň skutečného komponisty širokého záběru schopného vystavět náročnější hudební útvar a navíc ho výrazně kvalitně proaranžovat s citlivou vyvážeností.
Mezi řadou hudebních kritiků je dnes album Thick As A Brick vnímáno jako jejich umělecký vrchol, který nebyl překročen v jejich bohaté hudební produkci.
Nevýhodou se později ukázalo, že takto vysoko nastavená laťka bude poměřovat další úroveň alb Jethro Tull téměř neustále a hned další řadové album A Passion Play, které mělo být vnímáno jako pokračování veleúspěšného konceptu se stalo pro kapelu závažím.... a další projekt se stal bohužel v britských poměrech propadákem.
Albem Tick As A Brick končí poměrně dlouhá souvislá linie opravdu úspěšných alb od r. 1968 do r.1972....
Tento hudební projekt je ovšem zásadní dílo a proto je pět hvězdiček zcela legitimních.