Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 21.07.2013

Psát o posledním (vlastně posmrtném) albu George Harrisona je pro mě velmi smutnou záležitostí. Jako milovník The Beatles se zvláštním vztahem právě k nejmladšímu Beatlovi není jednoduché vyjadřovat svoje pocity a dojmy. O jeho nemoci se vědělo dlouho a když pak byly zveřejněny informace o tom, že jeho zdravotní stav se nelepší, padala na mě jakási beznaděj… George si dával hodně načas s přípravou na další řadové album, o kterém se mluvilo dlouho a jeho vydávání bylo stále nějak opožďováno a odsouváno, třebaže on on sám se objevoval na jiných projektech (např. Traveling Wilburys, spolupráce s Ringo Starrem….). Když potom na konci listopadu 2001 odešel George ze světa, už se vědělo, že album je skoro dokončeno, ale bylo jasné, že finální proces bude v rukou jeho syna Dhaniho a hudebního spolupracovníka Jeffa Lynna, se kterým si George rozuměl a už dříve spolu spolupracovali.
Někteří moji kamarádi, kteří si album zakoupili o krok dříve než já nijak nepřekypovali chválou a mluvili o něm jako o popíku. To mě trochu rozlaďovalo, ale věděl jsem, že jejich orientace na Van Der Graaf Generator, Captaina Beefhearta, Franka Zappu, Roberta Wyatta… jim bude „bránit“ vidět a slyšet album jinak. Název Brainwashed původně nebyl v plánu. (Tuším, že snad pracovně se projekt měl jmenovat Portrait Of Legs?!) Ale když jsem viděl těch pět figurek bez tváří u televize a dal si dohromady ten název, napadlo mě, že se zde George asi bude vracet k takovým konotacím jako v „Životě v materiálním světě“ a že jeho ironický pohled na konzumní společnost a ono vymývání mozku zde bude mít další přemýšlivý charakter. A tak se k albu zase vracím a rozdělím se o svoje dojmy….

ANY ROAD – úvodní téma zní, jakoby George zavesloval ke country-rocku. Na druhé straně zde cítím Traveling Wilburys ve své bezprostřední rozezpívanosti a melodické bezbřehosti, kde to zvoní akustickými kytarami a citlivě rozechvívanými tóny slide-kytary a přesně šlapající rytmikou. George zpívá trochu jinak než tomu bylo v sedmdesátých letech. Musím konstatovat, že kytarové spojovací můstky jsou velmi pečlivě připravené a ve spojení akustickými kytarami tady pozitivně vnímám i mandolíny a onu obecnou pozitivitu. Koncertně by tenhle song byl určitě strhujícím hitem…

P2 VATICAN BLUES (LAST SATURDAY NIGHT) – George a blues? Ano, jde to k sobě. Není to sice Clapton, ale bluesovou formu cítí a nabízí nám zpěvnou melodickou linku, která vychází z rhythm and blues padesátých let a v instrumentálním pojetí zní velmi svižně a stylově. Kytarové party jsou elasticky pružné a zase to zde zvoní akustickými kytarami a musím konstatovat, že George vytvořil model retroblues, ze kterého udělal skvělou písničku bez jakýchkoliv komplikovaných postupů….

PISCES FISH – valivý rytmus a uvolněná a mírně zasněná atmosféra provází skladbu od počátku. Georgeův hlas zní opravdu jinak a tady bych se zdráhal jednoznačně potvrdit jeho identifikaci, kdyby mě byla píseň puštěna jako hádanka. Dokonce i stylové směřování nemá úplně ten jeho rukopis. Z písně cítím jakýsi nespecifikovatelný smutek jakési vnitřní bilancování. V další fázi skladby dojde k výraznějšímu zdynamizování atmosféry, ale poté se skladba vrátí do zvláštně ležérní polohy. Řekl bych, že píseň má takový ten dylanovsky vypravěčský styl, bez snahy vytvořit nějaký mocný harmonický sound a jakoby se vracel pocitově ke kořenům.

LOOKING FOR MY LIFE – pěkně rozbrnkané intro. Zase ten wilburyovský postup. Cítím za tím velký podíl Jeffa Lynna (o kterém řada lidí tvrdí, že sebral Georgeovu identitu… nevím, až tak absolutně si to nemyslím). Pravda ta rytmický struktura bicích a basů, které jsou zde na albu hodně stejné bez nějakých překvapivých breaků svádí k jakési stejnostejnosti, ale milovník úderný akustických kytar a nekomplikovaných postupů zde najde onu citovanou bezprostřednost bez nějakých zapeklitých překvapení.

RISING SUN – zase onen valivý rytmus. Melodické proměny mi znějí sympaticky, už méně rytmické postupy. Mám pocit, že Jim Keltner a Georgeovy basové party znějí hodně stejně, ale aranžmá má v sobě zvláštní podmanivé kouzlo. Jsou zde opět mandolíny vedle akustických kytar a Georgeovu slide-kytaru jsem schopen celkem jasně identifikovat. Také podíl smyčců (velmi uměřený) je vhodný a podtrhuje atmosféru skladbu a má zde podobnou roli jako v písni When We Was Fab (na Cloud Nine). Ve vyšších polohách Georgeův hlas zní identičtěji, zatímco v nižších polohách je pro mě méně čitelný. Vystihnout hudebně název skladby se zde daří velmi dobře a tak vnímám George jako onoho mystického věrozvěsta, který svým neokázalým způsobem rozevírá svou širokou náruč. Velmi příjemná píseň.

MARWA BLUES – tak tohle je nádhera od samotného začátku. Tady to kouzlení s elektrickou kytarou a slide-kytarou za podpory vzdušných kláves zní téměř monumentálně. Cítím zvláštní atmosféru a a třebaže nejsem u konce, myslím, že tahle skladba měla album buď uzavírat, anebo naopak otevírat. Tohle je zjednodušeně řečeno velmi subtilně nastíněno hudební a pocitové vidění rozpínané orientální náruče hladivých a mazlivých tónů. Výtečné aranžmá, ve kterém cítím vliv indické hudby za mírného asistování zvonečků, klavíru a smyčců. Instrumentální skladba, která má hlubokou duši…

STUCK INSIDE A CLOUD – podíl akustických nástrojů v další skladbě zůstává málem absolutní, ale máme zde opět dusající rytmiku a to výtečné prolínání elektrické kytary se slide-kytarou ve vkusné a uměřené poloze. Georgeův hlas zní jaksi záhadně a mírně přiškrceně a pak až mazlivě. Čeření soundu v pozadí dokonce s mírnou podporou wah wah pedálu je zajímavé, ale kytarové sólo v mezihře má vnitřní přesvědčivost a sdělnost. George nemá zapotřebí oslňovat bezbřehými dravými kytarovými sóly a tak zůstává tím, který je buď líný hrát v tomto duchu, anebo se na to necítí. Kdo trochu vnímá Georgeovu hudbu, a něco málo si o něm přečetl, tak ví, že ani jednu a ani druhé není pravda. Prostě má jiné vyjadřovací prostředky, které nepřizpůsobuje něčemu, co nepotřebuje dokazovat… O tom, že je George vynikající kytarista se zajímavými a mnohdy neočekávanými postupy, se obecně ví. Příjemný song..

RUN SO FAR – vzdušné kytarové kouzlení se vrací kamsi do minulosti a kdo pamatuje a orientoval se v hudbě takových Shadows nebo Byrds, tak myslím, že tady bude doma. Poměrně jednoduchý motiv, který je harmonicky rozvíjen s podílem akustických kytar už jaksi samozřejmě a bez úporné snahy nás šokovat a překvapovat. Prostě návrat k prazákladní kytarové samozřejmosti zde slaví triumfální návrat. Nejsou to Beatles, ani E.L.O. ani (Wings), je to prostě nezakomplexovaná hudba, kterou si může trochu zručnější kytarista zahrát s podobně orientovanými spoluhráči. Hudba, která neuráží, která nepřináší nějaké nové závratné muzikální poselství, ale bez

NEVER GET OVER YOU – tak tohle je ten správný meditační model Georgeovy hudby toho mladšího pojetí, třebaže i zde cítím ty analogie s minulostí. Hudba se krásně převaluje jako mořské vlny, nevýbojně, ale přesto čitelně a citelně. To kouzlení s kytarovým soundem je velmi příjemné. Pokud bych měl hovořit o rytmické složce, ta mě trochu zklamává. Myslím, že bych tady uvítal baskytaristu Klause Voormanna anebo ještě lépe Willieho Weekse. Některé hudební nápady ve vokálních proměnách s akustickými kytarami navodí atmosféru Crosby Stills And Nash…. ale proč ne, se Stillsem se George kamarádil (i hudebně) a oba měli zálibu v melodické kytarové hudbě

BETWEEN THE DEVIL AND THE DEEP BLUE SEA – tak tohle je retro-music jako zvon. George se vrací zpátky do dětství, kdy podobný typ hudby mohl slýchat v rádiu. A tak tady to jazzové swingování prolnuté s blues slaví úspěch. Myslím, že tady hraje další kamarád – Jon Lord (Deep Purple). Myslím, že tady se podařilo vytvořit jedinečnou hudební atmosféru starých časů (let the good times roll). Milá odbočka do úplně jiných hudebních sfér…..

ROCKING CHAIR IN HAWAII – akustické kytary zvoní a celková atmosféra mi přivolává opět blues, v takové té neortodoxní podobě. Je to hra s pocity. Jsme ale alespoň podle názvu na Havajských ostrovech, které George miloval a častokrát zde trávil dovolenou. Hledám zde jakési stopy po havajském folklóru, ale nějak ho zde nedokážu vystopovat natož identifikovat (třeba už tou absencí havajské kytary). Ať to zní jakkoliv svatokrádežně či divně, nebojím se použít příklad, že by tahle skladba mohla být v repertoáru i takového Michala Tučného, která po osmdesátém roce hodně elektrifikoval svoje Tučňáky a to album s Annie Rattlesnake neznělo špatně (i když country není moje parketa). Tohle není míněno jako ironická nadsázka, ale spíš jakési konstatování. Navíc skladba má i jakýsi téměř jamovací charakter, hmm..

BRAINWASHED – závěrečná skladba přidá na dynamice a razanci. Doprovod je více komplexní a Georgeův hlas zní přiškrceně. Opětný vliv Jeffa Lynna je zcela evidentní. Text je ovšem ironický sžíravý a ono „promývání mozku“ se zde děje zcela názorně. Při náhledu do mtextu zjišťuji, že si George „vyřizuje“ účty se všemi možnými sférami světa. Jeho duchovní založení se třeskutě sráží nejen s oním materialistickým světem, ale s politikou a se všemi špatnostmi současného světa…. Místy z toho leze člověku až mráz po těle, jak jsou zde „pojmenovány“ mnohé věci kolem nás… Georgeův odpor k médiím, zejména k bulváru, byl poměrně známý…. Ale teď jsou zde prvky indické hudby. Slyším bubínky tabla, tetelivý zvuk elektrické kytary…. jsou ale pohlceny rytmickou úderností a Georgeovo „vyřizování“ účtů s mediální veřejností zde nabývá opravdu výrazného rozměru….. Rozloučení je opět v indickém duchu. Meditativní charakter podepřený dlouhým astrálním tónem, bubínky tabla a Georgeův hlas zpívá v indické harmonické struktuře. Tohle je ponor do úplně jiných hudebních i myšlenkových sfér. Přiznám se, že by mě nedělalo problémy představit si Georgeovu spolupráci s takovým Steve Hillagem (ten ostatní výtečně přepracoval jeho skladbu It´s All Too Much), ale na některé věci bylo už asi pozdě, nehledě na to, žte tahle úvaha je jenom mým pocitem, který vyvolala závěrečná Georgeova hudební meditace…

Album Brainwashed je důstojným rozloučením s introvertním Beatlem Georgem. Zanechal po sobě svůj osobitý otisk. Myslím, že jeho odchodem se z hudby ztratila jakási pokora, duchovní rozměr a melodická souvztažnost. Netvrdím, že tohle album je jeho vrcholný opus, ale myslím, že čtyři hvězdičky si zaslouží určitě. Hare Krsna, Georgi a díky!!!