Reakce na recenzi:

jiří schwarz - @ 24.03.2020

Jirka Černý přinesl LP Warchild na svou antidiskotéku do Čáslavské ul. na pražských Vinohradech krátce po jejím vydání. První, co z ní zařadil do své soutěžní „13“, bylo Bungle in the Jungle - ta skladba pak postupovala do dalších týdnů opakovaně. Textu jsem moc nerozuměl. Jirka vysvětlil, že tou džunglí se konotují pobořená místa po bombardování. Pochopil jsem, že Warchild, válečné dítě, je skutečně dost o válce. Myslím, že jde o jedno z nejsilnějších hudebních ztvárnění této tématiky (za sebe přidám další silná: 7 O´Clock News / Silent Night od Simona s Garfunkelem, Bowieho Heroes, Radúzina Madeleine).

Úvodní, titulní Warchild, mně svou náladou opravdu hodně připomíná o 2 roky mladší Heroes, kde Bowie zpívá „já, já bych byl král, a ty, ty královna … můžeme být hrdiny jen na jeden den“. Warchild je podobná síla (náhodou, jak Ian Anderson, tak Bowie jsou stejný ročník, 1947). Než se rozjede kapela, LP začíná sirénou a střelbou, a typicky britským postojem z 2. světové – ženský hlas říká: „miláčku, dáš si ještě šálek čaje?“ A pak Anderson začne: „Pojď, vezmu Tě kousek do toho zářivého města, abych Ti na nalíčil Tvůj sladký obličej a namaloval Ti na něm úsměv, který bude dávat najevo všechny radosti a žádnou bolest.“ Atmosféra nervozity. Zábavou, láskou přebíjené útrapy válečných dní. Tomu odpovídá i muzika, na JT jaksi neklidnější, nádherné saxofonové kolorace, do toho zvuky střel. „Válečné dítě protančí celé dny i noci.“ Další skladba, Queen and Country (Za královnu a za vlast; „… nastavujeme své hlavy dělům, abychom přivezli zpátky zlato a slonovinu“), uchopila téma boje za britský trůn námořnickou písní, s prvky staroanglické melodiky (objeví se zde i tahací harmonika), tak jak to jen Tullové umí. I třetí, zpočátku velmi jemná Ladies, je o dámách, těšících na krátkou chvíli své četné osamělé hrdiny a žehnají jim. Back-Door Angels je typická tullovská skladba, s jemným úvodem, rozjíždějícím se pozvolna až k jakési bigbeaové improvizaci, na typickém tullovském synkopickém podkladu (osobitá rytmika je pevná součást čara JT), s krásným kytarovým sólkem (jedna ze špičkových pasáží tohoto alba). 12 andělů vyšlo postranními dveřmi (nevšimli si, že jsem pootevřel oko), aby svými svícemi ozářili naše temné hodiny. „Říká se o nich, že nás uvedou do spánku pouhým zašeptáním.“ Pátá skladba, SeaLion (Lachtan), muzikálně celkem „řadová“ věc od JT. „Snažíme se balancovat se světem na špičce našich nosů, jako lachtan s balónem na karnevalu.“ Druhá strana LP začíná mnou od mládí oblíbenou Skating away… (stopa 6) začíná zvuky přípravy ranního čaje, s prozpěvováním tématu nadcházející písničky, (styl použití konkrétních zvuků tu připomíná Alanovu psychedelickou snídani z Atom Heart Mother od Pink Floyd), zvukově je to jemná tullovská melodika s akustickou kytarou a flétničkou). Ano, „za milióny generací od roku jedna jsme vyrostli z představ o tom, čím bychom opravdu chtěli být“ …, a „bruslíme pryč na tenkém ledu nového dne“ (asi nejen ve válce). Následující stopa 7, Bungle in the Jungle, je poměrně líbivá pop-rocková skladba se silným refrénem (úspěšný singl z tohoto alba) s textem o zvířecí společnosti v džungli (bez jasného náznaku konotace válečné spouště, jak kdysi nastínil Jirka Černý), pouze obecně promítá zákonitosti džungle do lidského bytí („jsem tygr, když chci lásku, ale had, když nesouhlasíme“). Předposlední stopa (č. 9), The Third Hoorah, je volným pokračováním úvodní skladby, jak po muzikální, tak i textové stránce.

Obecně mám nerad bonusy. Tady (na remasterovaném CD z r. 2002) však nejde o většinou horší verze původně vydaného, ale výborně rozšiřují LP o další repertoár – ilustruje to fakt, že hudbě, původně zamýšlené k filmu, který nebyl nikdy natočen, 45minutový formát LP nestačil. Přidány byly, m.j., 2 akustické orchestrální skladby. První z nich, Warchild Waltz, začíná (jak jinak) motivem s flétničkou, je valčíkovitá skladba klasického ražení, jen v náznacích se objeví téma z písně Warchild. Moc pěkné. Většina dalších bonusů jsou typické skladby JT, nemyslím, že by byly lepší, než ty vybrané na původní LP. Vyčnívá ale SeaLion II, jinak, volněji pojatá, než verze na LP.

Aqualung z r. 1971 bylo moje první nahrané LP od JT, dodnes je to mé nejoblíbenější (tak to mívá většina z nás – jen myslím, že moje generace na počátku 70. let měla to štěstí, že naše první poslouchané desky kapel byly skutečně ty kulturně přelomové, v krátké době jich byla vydána spousta). V letech 1972-73 vydaná LP (Thick As a Brick a Passion Play), s místy zdlouhavými, pro mě skoro až nudnými pasážemi, mě neuchvátila. Warchild přineslo posun ve zvuku, návrat k svěžejší, kratší písňové formě. Trochu vyčnívá z řady v kontextu celé diskografie, jak zvukově (obzvlášť úvodní skladba), tak svou náladou (jistou nervností, nepřítomné na většině dalších desek), i relativní závažností sdělených témat, válečných nevyjímaje. Je nevšední, dráždivé, písně jsou rozmanitější, než na řadě jiných desek JT. Neudivuje, že i mezi fanoušky JT nemá vždy zastání. Já ji mám moc rád. Dle mého zaslouží 5 hvězd.