Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 30.06.2018

Na hudbě je krásné, že se v ní pod jednou střechou můžou sejít tradice a řád s improvizací a objevováním neznámého. Nejen jazz, ale třeba i blues nabízí takovou jednotu v různosti par excellence. V pomyslném souboji britských a amerických vyznavačů dvanácti taktů to u mě (i přes jasné inspirace druhými zmíněnými) vyhrávají věrní poddaní královny - projev těch "echt" bluesmanů z druhé strany Atlantiku odkojených worksongy z bavlníkových plantáží je na můj vkus obvykle až moc exaltovaný. Bílé elektrické blues z britských ostrovů mým uším lahodí podstatně více - a jednou z kapel, po kterých při takových chutích sahám rád, jsou Johnem Mayallem "vychovaní" Fleetwood Mac. Debut Peter Green's Fleetwood Mac vnímám jako ukázkový příklad formy, v jaké se na ostrovech tento žánr pěstoval.

Po prvních posleších možná budete mít pocit, že posloucháte desku naditou řemeslně zvládnutými covery - alespoň já to tak zpočátku cítil. O to větší ale bylo moje překvapení při zjištění, že kromě čtyř převzatých kousků je zbytek desky autorským dílem dvojice kytaristů Petera Greena a Jeremyho Spencera. Jejich skladby si atmoférou se standarty vůbec nezadají a ukazují, že už od debutu měla kapela dobře "našlápnuto". Převzatým standartům vévodí nabroušená dupárna Shake Your Moneymaker, ale neztratí se tu ani ponuřejší kousky jako No Place to Go či Spencerem za piánem výtečně interpretovaná Hellhound on My Trail.

U autorských skladeb se mi favorité hledají o něco hůře. Jejich sílu totiž cítím primárně v atmosféře, kterou po dobu trvání celé desky dokážou udržovat. To, co se na singlové nahrávce nesetkalo s úspěchem, tu na delší ploše vytváří naprosto životaschopný útvar. I když samozřejmě několik výraznějších Spencerových (My Baby's Good to Me či My Heart Beat Like a Hammer) i Greenových (I Loved Another Woman nebo Merry Go Round) skladeb jmenovat můžu, nevnímám je oproti zbytku materiálu jako nějaké "tahouny" - to kouzlo tu podle mě tkví v celku. Ani instrumentálně tu nikde nic nevyčnívá, protože jak obě kytary, tak Greenova občasná harmonika pracují poctivě ve prospěch celku.

Osud britských Fleetwood Mac není úplně nepodobný peripetiím jejich kalifornských souputníků Jefferson Airplane. I ti se od poloviny sedmdesátých let stočili do výrazně popovějších vod (a nejen, že jim to stejně jako Fleetwood Mac nezlomilo vaz, ale dokonce šlo o dobu jejich nejvýraznějších komerčních úspěchů). Tady jsou ale Fleetwood Mac ještě "trendy" reprezentanty britské bluesové vlny konce let šedesátých, na které jejich největší hudební dobrodružství ještě čekají. Tři hvězdičky budou dnes stačit - jakkoli mě ta muzika baví, vyšší míra osobitosti následujících desek mi jít výš nedovolí.