Reakce na recenzi:

horyna - @ 13.06.2016

Aria byla mou první deskou od ikon melodického pompézního roku Asia. Koupil jsem si ji hned v roce kdy byla vylisovná, tedy 1994, aniž bych cokoli tušil o její minulosti, natož pak o hudebnících, jež tuto kapelu kdysi zakládali. Bylo to nejspíš na popud článku k právě vycházejícímu albu v jednom českém rockovém časopise, v němž mě zaujak jak název kapely (tenkrát pro mne velkou neznámou, který ale voněl nepoznanými dálavami), tak aristokratické portréty členů kapely (odbočka- a hluboká vzpomínka na první desku Shadow Gallery, při vzpomínce na fotky muzikantů uvnitř alba zasazené do historické souvislosti), v neposlední řadě i celkový článek s histroií kapely (myslím v něm nějaká fakta ale chyběla). Hlavně mě ale přitahoval celkový záběr a představený styl kapely, který byl u mne absolutně novinkový, pomp rock, soft rock, či A.O.R., tedy podnázvy, jimiž byla kapela, případně deska označována, jsem tehdy opravdu neznal a neposlouchal. Do dnešních dnů tedy nemůžu přesně pochopit, jak v době nakloněné především metalové muzice, mne dokázala tato deska nejen že přakvapit a zaujmout, ona mne dokázala dokonale uhranout, odzbrojit. A za více jak 20 let co ji znám a vlatním, můžu potvrdit, že mne nikdy nezklamala a nikdy jsem o jejich kvalitách nepochyboval ani chvíli.

Překrásná úvodní píseň Anytime- která v sobě spojuje všechny atributy příslušící tomuto mimořádnému dílu, vzdušný zvukový kabát alba, potažmo této písně, jež dýchá smyslným akustickým cítěním a ušlechtilou renesanční vokální ekvilibristikou, stojí na svěžích obrazcích rámovaných klávesovými plochami, snového charakteru, co mají tu moc posluchače lapit a udržet jeho pozornost.
Are You Big Enough -zpočátku tvářící se příměji, rockověji, záhy neuvěřitelně nabere na síle, klávesové plochy voní špetkou orientu a do popředí tu vstupuje zcela procítěný vokální projev.
Nanejvýš magická je pro mne třetí položka alba, suita Desire- Al pod prsty čaruje neuvěřitelně jímavé tóny a ona svým arabským nádechem stvořeným Downesovou kreativitou, dotýká se samotného nebe.
Summer -dýchá a putuje s Pitrelliho uvolněnou kytarovou technikou je to ale především Paynova vokální kreace, strhávající na sebe velkou pozornost.
Sad Situation- další to moje velmi oblíbená píseň, z níž vyzařuje určitá dvousečnost, pohoda, ale i dramatická stopa svou přítomností vyznívá více než rafinovaně.
Počínaje šestou písní Don't Cut The Wire (Brother) -začínájí emoce prýštit ješte v širším měřítku a s větší intenzitou.
Feels Like Love- oplývá značným operním patosem a zdá se býti takovou poklonou skupině Queen.
Po dramatické události Rememberance Day je tu srdová Enough's Enough- aristokraticky ušlechtilá kompozice, kde klávesová i vokální technika je dotažena k božské dokonalosti.
Po zřejmě (nejslabší) položce Military Man, je závěr s titulní kompozicí spíše orchetrální.

I když jsem během dalších let našel cestu k prvním deskám Downesových kumpánů a postupně se jimi prokopával i namlsával, nikdy se žádné z nich nepodařilo nepřekonala svou hudební orientací, tuto suverenně (u mne) nejdotaženější a cituplnou fošnu. A když tím vlastně říkám, že se to nepodařilo ani slovutnému eponymnímu dílu, je hodnota tato vskutku nedozírná.

Sestava snů tohoto alba, jež se klaním:
- John Payne: Bass, Guitar, Vocals
- Geoff Downes: Keyboards
- Al Pitrelli: Guitar
- Michael Sturgis: Drums