Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 18.04.2015

Po odchodu do té doby klíčové osobnosti Petera Greena z Fleetwod Mac se před zbytkem ansánblu otevřely široké obzory možného dalšího hudebního směřování. Sehraný kvartet (nejnovější příchozí, kytarista Danny Kirwan, působil v té době v kapele již více než rok a půl) nutně nepotřeboval žádné personální doplnění a krátce po rozchodu s psychicky pošramoceným vedoucím se pustil do nahrávání čtvrtého studiového alba, nazvaného Kiln House.

Zatímco předchozí desku táhli hlavně Green s Kirwanem, na Kiln House se autorsky opět výrazněji projevil i druhý ze zbylých kytaristů, Jeremy Spencer. Jeho zálibu v americkém country a 50´s rock'n'rollu vyvažoval bluesověji orientovaný Kirwan, jehož skladbami zde ale občas problýsklo i nějaké to rockové ostří. Nahrávání Kiln House se coby vokalistka účastnila i Christine McVie (za svobodna Perfect), tehdy čerstvě provdaná za baskytaristu Fleetwood Mac Johna McVie.

Autorské příspěvky Jeremyho Spencera se, jak už bylo řečeno, na Kiln House pohybují v rozpětí od elvisovských reminiscencí (Blood on the Floor) přes countryové rock'n'rolly (This is the Rock) až ke zpěvným vícehlasým skladbám, ovlivněným pravděpodobně kalifornským hudebním okruhem 2. poloviny 60. let (One Together). Podobnou orientaci vykazují i dvě z převzatých věcí na albu, umravněně psychedelická Mision Bell a lehce přepracovaná skladba Buddy Hollyho Peggy Sue Got Married (zde pod názvem Buddy's Song). To třetí neautorská věc alba, rock'n'roll Hi Ho Silver, už nabere o něco svižnější tempo a kytary tu zní daleko ostřeji, než v předchozích příspěvcích.

Danny Kirwan je na Kiln House podepsán pod čtyřmi skladbami - a všechny stojí za to. Výborně gradovanou bluesrockovou pecku Station Man mají na svědomí coby spoluautoři i Spencer a McVie, svižné boogie Tell Me All the Things You Do a hloubavou instrumentálku Earl Gray už ale Kirwan spíchnul sám. A to jsem se ještě nezmínil o nejlepší skladbě alba, svěží rockeřině Jewel Eyed Judy - komu se líbí fleetwoodovské Green Manalishi, tady bude blahem bez sebe.

V otázce hodnocení jsem poněkud rozpolcen - Kirwanův materiál by byl na čtyři hvězdičky s přehledem, Spencerův by nejspíš zůstal o patro níž. Jsme tedy na třech a půl, které s přímhouřením obou očí zaokrouhlím nahoru. Kiln House sice dle mého mezi těmi úplně nejlepšími deskami roku 1970 neobstojí, nicméně pořád jde o s přehledem zahraný bluesrock, který mě baví poslouchat.