Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 13.03.2012

Nebývá v historii rockové hudby tak běžným zvykem, aby se live album stalo řadovým albem. Nicméně v případě The Band Of Gypsys tomu tak je. Čtvrté album kytarového génia už nebylo podepsáno The Jimi Hendrix Experience, ale jenom jeho jménem a kapela která ho nahrála si začala říkat rovněž The Band Of Gypsys. Kapela Experience zanikla. Hendrix lidsky lépe vycházel s Noelem Reddingem, ale nerozuměli si po hudební stránce, protože Redding byl melodik a chtěl hrát spíš písňově orientované skladby a Hendrix chtěl více experimentovat. Naopak po lidské stránce si příliš nerozumněl s Mitchem Mitchellem, ale vyhovovala mu jeho bubenická hra. Hendrix odletěl v dané době do USA a tam nabraly věci jiný spád.
Jeho obchodní záležitosti řídil v dané době Michael Jeffery, protřelý businessman, který chtěl především na Hendrixově mimořádnosti profitovat a zavlekl labilního kytarového démona do podivných právních transakcí, ve kterých nakonec triumfovala firma MCA, která nutila Hendrix natočit v USA album, jinak hrozila právními postihy. Hendrix nerad pracoval pod tlakem, ale tady (pravděpodobně pod vlivem Jefferyho a tlakem Černých panterů) se rozhodl vydat album nezávislé na jeho britské produkci.
Posloužil k tomu koncertní záznam z přelomu prosince 1969 a ledna 1970 z Fillmore East v New Yorku.
Původně chtěl přivolat z Británie Mitche Mitchella, ale nakonec se do kapely dostal víceméně pod tlakem bubeník a zpěvák Buddy Miles a Hendrix si vzpomněl na svého kamaráda z armády, černošského baskytaristu Billyho Coxe.
Vznikla tak úplně neznámá hudebně neprověřená jednotka, samozřejmě zaštiťovaná Hendrixovou famózní pověstí. Politický tlak black power měl zjevně společensko-sociální zázemí a tak vznikla pravděpodobně první černošská kapela, která hrála syrový rock, což předtím v USA neexistovalo.

WHO KNOWS – po úvodním entrée moderátora se nám tady začne odvíjet výrazně vypilovaný riff, který se svým hutným soundem propojuje se zemitou baskytarou a hřmotnými bicími nástroji. Vedle Hendrixova zpívaného projevu slyšíme i výše postavený hlas Milese a pak už přichází mezihra, kde Jimi naservíruje svoje tónové proměny v důrazném gardu střídající se dynamické proměny a nezapomíná k tomu suverénně sešlapovat svůj wah wah pedal značky Vox. V čem se liší pojetí The Band Of Gypsys od bývalých Experience? Řekl bych, že je zde výrazný příklon k funku a soulu v interpretaci. Rockové klima a blues zůstává zachováno, ale tohle je podle mě poznané novum. Buddy Miles hraje na bicí nástroje jiným způsobem než Mitch Mitchell. Na první pohled jakoby neohrabaně, ale zato důrazně a nekompromisně úderně bez technických finesů. Jeho pozpěvování je novým prvkem a také dynamika se zde proměňuje do tichých téměř neslyšitelných okamžiků a Hendrixova práce s kytarovým terénem se posouvá k většímu prostoru pro experimentování. Stopáž skladby se blíží téměř k deseti minutám, což umožňuje více se do hudební prezentace ponořit a vychutnávat si jemnůstky a nečekané obraty, jimiž nás Jimi zahrnuje až do závěru….

MACHINE GUN – Hendrix nám v další skladbě, kterou si sám uvede předvede další ze svých experimentálních poloh…. Konec šedesátých let byl ve znamení americkou-vietnamské války. Hendrix zapřísáhlý pacifista (po svém odchodu z armády) reagoval ná válečné běsnění osobitým způsobem. Podařilo se mu do skladby dostat simulace štěkajícího kulometu, který byl demonstrován kytarovou hrou, ale i unisonem s rychlým bubenickým přechodem. Jeho kvílivá kytara má znázorňovat válečné hrůzy na zaminovaných polích, ve spálené džunglí a demonstrovat i rozjitřenou mysl vystresovaných účastníků válečného konfliktu…. Jeho kytarové eskapády neberou konce. Musím konstatovat, že když jsem viděl řadu Hendrixových vystoupení z různých období a v různé kvalitě, nikde příliš dlouho kamery nesnímají práce jeho pravé ruky, abychom se mohli pokochat nad jeho neobvyklými hmaty, glissandy, vibracemi, rozechvíváním a zbrzďováním během hry. Často jsem si položil otázku, jestli to byl nějaký tichý pokyn ze strany produkce, anebo to bylo proto, že se to tehdy tak jednoduše točilo. Když vidíte koncerty kytarových mistrů, kamery snímají nejen jeho obličej, ale především techniku hry… v tomhle ohledu jsou u Hendrixe podivné „výjimky“…
Kytarové přelévání zprav doleva a podivné kvílení napodobuje nálety a výbuchy bomb. Je to náročná skladba a chce jistě kus představivosti, ale já jsem se vždycky cítil být účasten velkou mírou koncentrace na hendrixovských experimentech. Více jak dvanáctiminutová kompozice mi k tomu dává dostatek příležitosti a téma k přemýšlení, abych se zabýval tím, že kytara v Hendrixových rukou se proměňuje v neskutečně abstraktní neuchopitelnou záležitost. Je to famózní….

CHANGES – další skladbu napsal bubeník Buddy Miles. Úvodní kytarové intro má vydatnou plnotučnou, ale je pouze spouštěčem dalšího hudebního tématu. Výrazný riff se nám do skladby vrací a dodává novou konkrétní energii. Miles zpívá dravým soulovým nátiskem, jak byl zvyklý v Electric Flag. Pochvala samozřejmě míří mi na Billyho Coxe. Jeho basy jsou výrazně propracované a důležitým způsobem drží v základech celou konstrukci. Přesto se nedá hovořit o nějaké písňové formě s vyprecizovanou harmonií, jako tomu bylo v případě Experience. Ještě více se zde pracuje s pocity, uvolněním a publikum spontánně reaguje na ďábelské proměny na pódiu. Závěr skladby ozdobí Miles zrychleně zdivočelými breaky za hlasité odezvy publika.

POWER TO LOVE – po umírněném kytarovém intro se rozběhne vpřed agresivní model elektrického rocku, při kterém jsou šíleným způsobem modulovány zkreslené tóny a další z nosných riffů se na vás hrnou jako dravá voda, která protrhla hráz. Milesův způsob hry na bicí kdosi přirovnal k přeplněné míchačce na beton. Skoro se mi chce s tím souhlasit. Občas sice ozdobí svoje party divokým přechodem, ale technické finesy Mitchella zde nenalezneme. Cox hraje melodicky podmanivé basy, které mají vlastní hudební linku, ale je to především ďábelský Jimi, který stačí zpívat, kombinovat doprovody, vyhrávky a sóla a hledat nová harmonická spojení, stejně tak si pohrávat s detaily.

MESSAGE OF LOVE – stupňující se harmonie nám přináší předposlední skladbu. Objevují se v ní ryze soulově zpívané sbory a třebaže Milesovy bicí hrají dosti staticky podle mého soudu málo tvořivý způsob hry, rytmickou část výrazněji podpírá Cox svými basy a Jimi opět perlí ve svých kytarových eskapádách. Nejsilnější okamžiky přicházejí v mezihrách – zejména v okamžiku, kde Jimi spolu se sboristkami stačí unisono zpívat a ještě hrát kytarovou melodie a potom rozevlátým způsobem rozechvívat jednotlivé tónové nálety jako snopy roztříštěných jisker. Tohle je famózní model jedinečného pojetí emocí a živočišného pojetí hudby od začátku až do konce. Nádhera!

WE GOTTA LIVE TOGETHER – závěrečná skladba je z dílny Buddyho Milese. Další útočný riff, na které publikum reaguje úderným potleskem a musím přiznat, že je krása poslouchat propojování Coxových basů a Hendrixových těkavých tónů. Miles si skladbu zpívá a bubenický doprovod přizpůsobuje šlapavému rytmu a komunikaci s publikem. Jimi má volné ruce a tak vkládá do téhle komunikace různé ozdůbky a ornamenty a skladba graduje zesilováním napětí, v němž Jimi odpovídá na Milesovo zpívání a pak rozběhne další ze svých famózních sól. Tohle je model nového funkového pojetí, kam bych si dokázal představit zapojit percussion Mtumeho, nebo dokonce i Milese Davise… hmm. V šíleně zrychleném tempu se ovšem skladba řítí jako rychlík první třídy a Jimi zde vyšívá tak neuchopitelné tóny, že jde člověku z toho hlava kolem… Závěr je ve znamení dlouhých potemnělých tónů a bouřlivé odezvy publika…..

Dodnes je mi líto, že se nepodařilo Hendrixovi natočit v daném roce plánované album s Milesem Davisem v USA a že se také záhadně „ztratily“ pásky z nahrávacího session, kde Hendrix hraje s Johnem McLaughlinem a že také záměr postavit supergroup dohromady s Jackem Brucem a Keithem Emersonem nebyl realizován… Hendrix při tiskové konferenci prohlašoval, že chce rovněž napříště spolupracovat s velkým orchestrem, který bude řídit Gil Evans a že chce posunout svoje myšlení jiným směrem více k jazzové formě…. Nic z toho bohužel nevyšlo a nějaké materiály spolupráce nakonec po nešťastné Hendrixově smrti Gil Evans vydal pod svým jménem…
Všechny řadové projekty Jimi Hendrixe jsou famózním příkladem práce zcela mimořádného geniálního přírodního talentu a dekorovat je pěti hvězdičkami považuji za zcela samozřejmé a neoddiskutovatelné, i když je jiné, než předešlé tři albové projekty.