Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 10.12.2016

Po vydání posledního dvojalba s Experience už se nepodařilo jejich obnovení, účastníci se dohadovali o hudbě i dalších věcech, do všeho mluvil manažer Jeffrey, jehož role v kauze JH je asi mnohem temnější, než se zdá. Hendrix, slabý v rozhodování a pod politickými tlaky dal dohromady černou superskupinu s Billym Coxem a Buddym Milesem, a tahle nahrávka je vlastně unikátním živým jamem.

Začátek Who Knows je trochu jak z oddělení psychiatrie - živé uvedení nové hudební jednotky na Fillmore East, a klasické Jimiho propletení kytarových tónů do syrově, jen zčásti melodické podoby. Máme tady od počátku razantní práci rytmiky, hlavně Milesova přímá kanonáda nezná přemožitele a máme tady skvěle "spolupracující" vokály a rozpoutané, drsné sólo a druhou půli, tam to trochu připomíná třeba úchylné freejazzové výlety druhé fáze Crimsonů... Machine Gun je po zásluze jednou z nejoslavovanějších věcí černého kytarového mága, pustil se na tenký led politiky a jak to tak vypadá, přivedlo ho to nakonec do zkázy. Plačtivé, pákami tahané tóny s jasným vážným poselstvím, zdrcující marš Buddy Milese, vše se přelije do nepředvídatelného Jimiho sóla, kde si zkusíte nejen vy a vaše nebohé uši, ale i posluchači. Zběsilé strunné laufy, trhanice a sóla ze řetězu utrženého borce z cvokhauzu, zvuková apokalypsa upomínající padající bomby, ale i kulometnou palbu v bicích a strunných "dávkách". Když tohle vnímáte naplno, uvědomíte si, jak daleko před zbytkem celého pole tento pán vlastně byl. Do podobných končin Jimi mířil už na Electric Ladyland, tady je vše dotaženo do absolutna a nová jednotka tomu dává zemitější a tmavší vyznění. Svůj skladatelský talent si bubeník Buddy Miles otestoval poprvé v Changes se svůdnou dobově subtilní melodií, vloženou do Jimiho strun. Rytmika se pustí do pořádně surové rockové hmoty a poznáváme i Buddyho hlásek, i když nikterak pronikavý zpěvák asi nebyl. Skladbu drží precizní a drsná rocková rytmika, Jimi se na svůj vkus dost šetří, přesto pouští do prostoru sóla a disharmonické, atmosférické vsuvky, které spolu s potleskem publika krásně lámou náladu. Hlučný pódiový jam. Power to Love je křehkou připomínkou dob minulých a zašlé éry Experience... silná melodie kytary se rázem přelije do zběsilého sóla, ždímajícího z vás poslední zbytky emocí, na dně ale pracuje opět parádní rytmický marš. Jimiho hlas přináší potřebnou lehkost a vášnivé emoce, ale i větší melodický podíl, jeho melodické vyznání "with the power of soul..." už je skoro památné. Message of Love má pořádný rockový odér, hned se musíte soustředit na provázané vokály různých poloh, je to ale těžká věc, kde marno hledat nějakou ústřední melodii či harmonii, rock z úvodu postupně vstřebává experimentální nádech a Jimi napřáhne k nekonečnému děsivému představení na svých drátech. Jeho hlas přináší tolik žádanou melodii do jinak velmi zvláštní nálady... We Gotta Live Together je druhým skladatelským podílem Buddyho Milese a závěrem živáku. Billy Cox u čtyř drátů dostává prostor jako nikdy předtím a jeho údery se vám zaryjí i do morku kostí, pod tím je opět primární, divošské Milesovo bubnování. Jen Jimi rozrušuje vše svými strunnými výlety do kosmu. Opět těžké číslo s mnoha zvuky, pazvuky a vazbami, podporované živelně i rukama nadšeného publika. Pro Jimiho totální strunný očistec a vykoupení, v nové sestavě se více držel zpátky, ale tady byl neřízeně vypuštěn do prostoru jako za starých časů a jeho děsivé dílo zanechává jen dílo zkázy. Pokud jste na něco podobného nebyli připraveni, měli jste vlastně asi smůlu.. démon tu je, ale nabral jiných tvarů a podob.

I z nového tělesa a jeho charismatu mám husí kůži, ale oproti předchozí desce a debutu Experience přece jen o hvězdičku ubírám, i když Jimi se tu vydal zase dál, do skládání se zapojili i spoluhráči a "Gypsys" se dotkli freejazzu a dalších dosud neznámých zákoutí. Byli více kapelou a projev je tu i přes experimentálnost sevřený a více při zemi. Strhující, pojetím jedinečný záznam.