Reakce na recenzi:

horyna - @ 21.01.2021

Třetí comebackové album skupiny Asia z roku 1996 nese název Arena a patří mezi nejlepší nahrávky nejen v Payneho éře, ale i v kompletní diskografii této pomp-rockové (tehdy) stálice. I když se náš soubor znovu rozrostl o další hostující kytaristy, stále zní velmi kompaktně a jednolitě. Předložený materiál vykazuje známky solidní variability a zasahuje do vícero hudebních směrů. Při pozorném poslechu zde krom obligátního A.O.R. uslyšíme i náznaky popu, progresu, world music, či lehké hrátky s fusion.

Po předehře koketující právě mezi fusion a world, je na druhé trati připravena famózní titulní skladba Arena. To je emotivně precizně vystavěná věc, přetékající aristokraticky vznešenými melodiemi, nadýchanými klávesami a symbolikou nových Asia, která je ukryta v hrdle Johna Payna. Ten svou výtečnou frázovací technikou vede znovu nastartovanou kapelu na další zteč. Barva jeho hlasu je moc a moc příjemná, teplá a sametově hladká. Přímí pokračovatel Heaven na začátku evokuje dokonce Pink Floyd, časem odhalí svoje ostřejší kontury, ale atmosférická naléhavost zůstává. Payne je pánem všeho mezi nebem a zemí. V sezpívaných refréne je naprosto nedostižný. Výkladní pomp rock s tepající basou a akustickými bortícími se hradbami kytar, to je píseň 2 Sides Of The Moon. Že dovede Asia i pořádně přitvrdit, poznáme prostřednictvím temného a ostrého kusu Day Before The War. Ten nepostrádá značné charisma, decentní patetický lesk i brilantní instrumentální výkony. Budu se zase opakovat, ale znovu je tu Payne. Král Payne, stojící na samém vrcholu hlasového řetězce :-) kázajíc o tom, jak hrát a cítit pompézní muziku. Never patří mezi klasické popiny to přiznávám, ale ujde. Mnohem osobitější je moderně střižená (Downese tu žeru) Falling. Bicman Michael Sturgis hravě vyplňuje prostor a z Payneho hrdla se řine barevně působivá slovní skládačka. Osmá Words patří do kategorie balad, a pak už to přijde. Intro z jiného světa, orientální motivy a až do oblak se vypínající atmosférický klenot U Bring Me Down. Další v pořadí Tell Me Why je naléhavá až to zabolí. K mým vůbec nejoblíbenějším položkám patří pomp rocková (a to doslova) hymna Turn It Around, jejíž melodie prorůstá Downesovými klávesami a vypíná se vzhůru jako ladná laň, stojící na úpatí skály při západu žhnoucího slunce.

Nemůžu si pomoci, etapu, přesněji řečeno první trojici desek s Johnem Paynem žeru Asii i s navijákem. Pro mne jde o zcela návykovou a se srdečním svalem rozmlouvající muziku. Muziku plnou úchvatných melodií a skvostných aranžmá, v jejichž čele stojí muž s brilantním hlasem - jeden z největších rockových mohykánů, jež kdy pompézní rock spatřil - pan John Payne.