kamila - @ 31.08.2016 | #

Mám pocit, že album Isolation se krčí (společně s Fahrenheit, tu ale tolik neprožívám) mezi dvěma Toto kolosy, mezi IV.-kou a Seventh One a to hodně neprávem. Jasně, jejich dominantně hitových mrakodrapových pater nedosahuje, ale styl kapely rozvíjí a zosobňuje po právu.

Fergie Frederiksen, neboli nová tvář za mikrofonem se představí hned v první povedené písní Carmen (ještě že existuje pro Toto dostatek dívčích jmen:) , po Paichově syté Stranger in Town, je to hlavně výborná Angel Don't Cry, ve které Fergie dokazuje jak dobrá je volba a třeba šestá Endless, pomalu až taneční melodická pecka. Prd pop, ať si každý říká co chce, já tam slyším velkého hudebního ducha rodiny Toto a jestli se někdo podbízel době, tak mnohem víc Asia, Journey, nebo Styx (přes obdiv k nim), protože tito operatéři a míchači mnoha rozličných hudebních stylů jsou prostě silně nad průměrem. A co mě k takovýmu názoru vede, třeba dvojice po sobě jdoucích, výborně aranžovaných skladeb Isolation a Mr. Friendly, užívám si. Paich má hlas jak zvon a jeho Holyanna švih, nápady, melodie a obrovské charisma, navíc Lukather v závěru chvíli bruslí jako Harrison za mladých let u The Beatles.

Tři Porcarovci a nezbytný mistr kytary S. Lukather spolu s dvojicí dříve jmenovaných zase pro jednou ukazují záda všem pochybovačům a obviňovatelům kapely z popových tendencí a A.O.R. příklonu na úkor jejich hráčských a aranžérských dovedností. 4,5

kamila @ 01.09.2016 11:10:54 | #
Od středního proudu a popu známýho v osmdesátých létech se snažím distancovat co to dá, moc dobře si pamatuju, jak toho bývalo v televizi, rádiu a třeba na pouti (tam ještě dnes) tuny a lidem se to cpalo ze všech kanálů. Na prvních deskách Toto je to asi nejmarkantnější, proto je ani moc neposlouchám. Tady je to už o něčem jiným.