Reakce na recenzi:

Antony - @ 13.02.2023

Chlapci konečně dosáhli svého, rádia hrála jejich hity, v hitparádách byly dobyty přední příčky, získaná sláva přinášela očekávání dalších úspěchů. Prodeje starší alb se zvedaly, soubor koncertně vystupoval jako headliner, prostě succes. I jal se nahrávati další desku, aby stvrdil své postavení na americké hudební scéně. Zde nutno podotknout, že KANSAS přese všechny pompézní tendence nikdy nespadli do studny se zahnívající vodou rádiově orientované popiny a vždy si podrželi svůj rockový základ tak, aby byl jasně identifikovatelný. To je zásadní vlastnost, jež se zasluhuje o poslechuhodnost naprosté většiny jejich hudebního materiálu, myšleno obecně, nejenom pro tuto desku.

Point Of Know Return, pátý studiový titul, následník komerčně úspěšné Leftoverture, v něčem navazuje na svého předchůdce. Vzešly z něj dva singlové hity, stal se též velice komerčně úspěšným. Počet úspěšných skladeb však není podstatný, ani prodejní čísla, ani nic takového. Zásadní je jedině, že v tomhle případě se podařilo vytvořit vynikající dílo. Celek je už od prvních tónů slyšitelně v úplně jiné kategorii emocionální působivosti. Jako když z 2D se stane 3D a ty vidíš úžasnou hloubku prostoru. Všechno se rozestoupí, nic nezaclání, přehledná organizace tónů umožňuje nahrávku si celou krásně užít. Nástroje do sebe v harmoniích zapadají, kresba každé linky je umocněna každou další notou, přes veškerou přístupnost má muzika spoustu vrstev, které lze donekonečna rozkrývat.

Nahrávka má parádní rozjezd. Nejprve singlově úspěšná titulní rocková pumelice, kde hemžení kláves připomíná nožky pobíhající tarantule. Pak na nás kapela nasadí ostrobřitý kvapík Paradox s kastanětami a nezadržitelným rytmem. Do třetice přijde zase pavouk, tentokrát Emerson & Palmerovsky manticorovský instrumentální kousek Spider. Trojicí masitých fláků nabuzený a nadopovaný posluchač je vzápětí kolébán boogieovkou Portrait (He Knew). Jo! Zase to do nás perou, zase ukazují to své neobyčejné spojení nabroušeného hard rocku se symfonickými melodiemi a ozdobami. A zase to působí jako růžový donut posypaný pepřem, který s chutí zbaštím. Tak to prostě je. Užívám si to a chci ještě.

Tož, dostávám nášup. Hudba trochu zvážní a soubor si zavzpomíná na své artové začátky, které nejsou zas tak vzdálené. Nacházejí se zde tak nádherné skladby, až si říkám, proč se hitem stala zrovna ta jedna sladce podlézavá píseň. Vlastně ano, právě proto. To byla ta správná trefa do instantního požitku spotřebního konzumenta. Ale pokud vedle ní postavím další songy, zjistím, že díky jim držím hrst klenotů. Těmi se většina desky jen blyští.

Nejprve přichází intenzívně vemlouvavá a instrumentálními vsuvkami rozlámaná Closet Chronicles aby ji vystřídala břitce elektrizující až metalová (ten zpěv je úplně militantní!) Lightning's Hand, co ve své z alba vybočující nářezovitosti umetá cestičku pro velehit vpravdě famózní. Ano, song Dust In The Wind je sem vlezlej jakoby odjinud, cukrová vata vyfoukaná do pořádného mračna, ale dá se vydržet. Pak přichází to nejlepší, zbytek alba předkládá vycizelovanou muziku, ke které mne vždy poslech přiková.

Poslední trojice je mnou očekávaná již od samého začátku alba. Má tu moc rozdávat různá pnutí a hnutí, je ohebná, pružná i pevná a dává možnost se od ní odrážet k čím dál vyšším skokům až do stratosféry mysli. Sparks Of The Tempest na nic netlačí, rafinovaně strukturovaný rytmus posluchače vstřebává a nutí jej aby sledoval, co se děje. Vskutku song přitahující pozornost, protože se v něm něco děje a není snadné uchopit, co zrovna. Jakoby se v něm potkal rock s různými folklórními a skrytými vlivy, ale dal to najevo jen náznakem.

Pravý klenot je balada Nobody's Home. Tady jsem zcela lapen a prach ve větru je již dávno odvátý v zapomnění. Tohle je něco mimořádného, rozrušujícího, přerůstajícího v naléhavé zjevení pravdy. Zde, a to naprosto záměrně zdůrazňuji, zde se jako v jediné skladbě KANSAS housle rozpomenuly na svůj dávný úděl, hrát a zpívat v serenádách jako sólový nástroj komorního orchestru, jako maestro smyčcového kvartetu. Je to nejnádhernější kousek klasicistní práce, který vytvořili. Už jen pro tuhle skladbu má album smysl. Text koresponduje s hudbou a popisuje přílet přátelského mimozemšťana, který Zemi najde zničenou jadernou válkou a lidstvo vyhynulé. Proto doma není doslova nikdo.

V poslední skladbě zcela vyplouvají na povrch dosavadní jemné náznaky artových tendencí. Lze v ní nacházet mnoho hudebních témat, instrumentální práce ve svém oslavném patosu v něčem navazuje na předchozí song. Dokáže naštěstí roztříštit smutek, který by si snad někdo z něj mohl odnést. Řetězec instrumentální sól kulminuje v propojených pasážích, které ve vlnách přinášejí katarzi i psychoterapeutické osvobození.

I když deska není úplně na 100%, má k absolutnu sakra blízko. Je z ní znát, jak se skupina posouvá autorsky, stylově, způsobem vyjádření, jak získává jistotu a je rozhodná v tom, co chce udělat. Dospělý výtvor, co umí klást otázky, pokud je posluchač otevřený. Toho si vážím velice. Jinak, než plným počtem hodnotit nemohu.

Poznámka (nejenom pro toto album) - Poslouchat lze z vinylu nebo první edice CD. Digitální vydání po roce 2000 jsou zvukově totálně zmršená, varuji před nimi. Vydavatelé přidali dva koncertní bonusy (WTF jako proč??) a udělali ze zvuku komprimovanou placku pro teenagery, co trsají u mobilu.

USA/Japan CD Kirshner ZK 34929 (1988)
Dynamic range – DR12
44:20