Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 20.07.2016

Tvorbu mého milovaného slavíka Roberta Planta jsem intenzívně sledoval i po éře Led Zeppelin a už před dlouhými lety si nakoupil jeho desky v podstatě najednou od debutu až po famózní Fate of Nations. Mám ale pocit, že Robert nejen svým skvělým hlasem, ale i pracovitostí ve studiu dosáhl vždy nadprůměrného výsledku.

Samply, typické pro Robertovu tvorbu na přelomu 80. a 90. let, nám přivádějí úvodní Hurting Kind (I´ve Got My Eyes on You), pak už nám ale Chris Blackwell a Doug Boyle přivádějí poctivý rockový kytarový nástup, nad nímž se skvěle uplatňuje Robertův elastický, ale i energický a vášnivý hlas tak, jak ho máme rádi. Přesto jsou tu vkusně zapojena dobová dochucovadla v podobě lehké zvukové chemie a nejrůznějších zvukových samplů a meziher. Další nával lámaných riffů a skutečně složité rytmické figury Blackwella (obsluhuje tu kromě kytary i bicí) a je tady Big Love - jsou tu plantovsky vznosné vokály refrénu, který nás žene někam na pláž, jinak je to ale značně náročná rocková skladba, líznutá výrazně směrem k prog-rocku. Album vkusně využívá vedle hlavního principála i dalších šest pěvců, což ho určitě pozitivně ovlivnilo. Syrové riffy s dávným odérem LedZep, a je tu trojka s obskurním názvem S S S & Q. Celá kapela si tu výtečně hraje s rytmikou, vše působí svěže a živě. Plant je tu opravdu showmanem se vším všudy, což možná ne všem bude úplně sedět, ale tak tomu u něj bylo asi vždy. Velmi hravá věc. Akustický skvost I Cried jsem si zamiloval na první poslech - v tomhle je Robert zkrátka mistr nad mistry už od dávných zepelinovských časů. Krásně zvonící struny, folkrockový, tajemný odér a šamansky a celou duší odevzdaně působící zpěv vytvářejí silnou hudební chemii. Krása, mistře, zase jste mě dostal. Orchestrální samply a zkreslené rytmické nástroje a kytary, a máme tu She Said. Rytmicky opět velice zajímavě poskládaná stavba s vše zaplňujícím zpěvem a lehce atmosférickými, temnými vsuvkami. Určitě zajímavá skladba, nepřekousnou ji ale určitě ti, kterým zásadně vadí osmdesátkový zvuk, tím je skladba ještě hodně ovlivněna. Tajemné intro přináší výrazně melodický kytarový nástup, dokreslený lehkým zvukovým zkreslením a důraznými bicími údery Chrise Blackwella, vůbec, tady si dal na své hře velmi záležet a i se tu do soupravy pořádně opírá. To vše je duchovní střed alba - Nirvana. Strhující atmosféra, Robert se hlasem nepouští někam do stratosfér, ale i tak dokáže maximálně pohltit. Zajímavé pojetí instrumentální a zvukové laviny, atakující vaše sluchovody, kytary mají značně ´alternativní´ znění. Tie Dye on the Highway - tajemně potemnělý úvod jako z časů Kashmir, pak ale přicházejí samplovaná rytmika a je tu krásné prokreslení syrové rockové kytary s dobovým zněním. Robertův hlas nám pak láme náladu do přívětivého refrénu, který má naopak velmi civilní a jemnou podobu. Přichází ale harmonika a ocitáme se duchem opět daleko ve starých časech, jen nazvučení nám napovídá, že jsme přece jen v jiné době. Ale to organické propojení starého a nového vnímám u Roberta silně a přináší mi to značné vzrušení. Your Ma Said You Cried in Your Sleep Last Night - důrazný rytmický, až šamansky opakovaný vzorec vytváří až taneční platformu, na kterou pomalu a opatrně vystupují ostatní nástroje v čele s odvázaným Robertem. Niterná záležitost bez špetky útočnosti, využívající dobovou rytmiku a zvuk a lehce gradovaná do závěru. Velmi pěkné. Je tu ale studená a temná Anniversary, postavená na jednoduchém klávesovém motivu Phila Johnstona a lehkých úderech rytmiky a syrovém kytarovém sólu. Opět zcela jinak pojatá skladba, v níž se dá atmosféra krájet a v níž Robert exceluje opět zcela jiným způsobem. Je tu opět prostor pro vkusně akusticky provedenou, až tradicionální Liars Dance, kde mě Robert svým projevem i na necelých třech minutách odzbrojil. Jen akustika, přesto neskutečná dynamika, charisma a emocionální dopad. Watching You je až monumentálně osudově laděným závěrem alba. Opět osmdesátkami líznuté zvukové aranžmá, výrazný rytmický podklad, vkusně zakomponované akustiky a naléhavý, až pochmurný Robertův zpěv. Temný a neveselý konec, opět se slyšitelnými zepelinovskými ozvěnami končí, zapojeny jsou i hostující hlasy. Silná tečka za albem.

Album je vklíněno mezi mé velmi oblíbené a ještě osmdesátkovým zvukem líznuté Now and Zen a můj ohromně oblíbený skvost Fate of Nations, který považuji za jeden z jeho vrcholů. Tady dávám čtyřku, i tady potkávám hodně od Roberta předtím neslyšeného a převládá u mě spokojenost a naplnění.