Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 20.09.2011

Album Band On The Run patří mezi bohatou hudební produkcí pod kterou je podepsán Paul McCartney a jeho skupina Wings mezi nejlepší alba sedmdesátých let, ale obecně to platí napříč jeho grandiózní kariérou dodnes…
Osobně se s tím mohu ztotožnit. Ve Wings to ale zaskřípalo. To tehdy, když chtěl Paul mluvit do kytarové hry vyhraněnému Henrymu McCulloughovi, se zkušenostmi z Grease Bandu (později i Spooky Tooth a ještě později ve vlastní skupině..). Zkušený skotský blues-rocker měl ale dost Paulovy panovačnosti a tak podal ve Wings výpověď… (Opakovala se v jiných kulisách historka z ledna 1969, kdy Paul zase „radil“ Georgeovi, jak má hrát na kytaru…). Nakonec tedy Wings skončili jako trio. Sebevědomý Paul byl toho názoru, že připravované album natočí společně s Denny Lainem a s Lindou sám a všechny instrumenty nahrají jenom oni. Protože ale kapela měla naplánované koncertní turné, které mělo propagovat nové album, bylo jasné, že bude třeba přibrat do kapely od r. 1974 sólového kytaristu.
Album Band On The Run trio Wings nakonec natočilo opravdu samo vlastními zdroji. Paul vedle elektrických a akustických kytar, nahrál baskytarové party, občasné party na varhany, elektrické piano, klavír, ale zasedl také za bicí soupravu a nebál se ani percussion. Denny Laine univerzálně podle potřeby střídal kytary, baskytaru a Linda hrála na klávesy. Její úloha ve Wings byla „nevyjasněná“. Nebylo to žádná zpěvačka a na klávesy hrála triviální postupy, které nebyly pro kapelu žádnou oporou, navíc občas přidala tamburínu, rumba koule a vokály. Navzdory této „provizorní“ situaci, se podařilo natočit skutečný majstrštyk, který i dnes po letech nese výraznou pečeť kvality mccartneyovského soundu a pojetí, kde se krásně prolínají melodické rockové písně s baladami…

BAND ON THE RUN – kytarové intro v elektricky melancholickém pojetí se spojuje s bzučením Moog synthesizeru, tepajícími bicími nástroji důraznými basy a máme tu Paulův mírně zadumaný hlas, který je vzápětí spojen s vokály Dennyho Lainea a Lindy McCartney. Výrazná orchestrace a silný hudební nápad rozbíhá skladbu ve výtečném melodickém základu, na kterém stojí architektura celé skladby. Rytmika je důrazná, ale zrnitě jednoduchá a podmiňuje melodickou linku, do které jsou vsazeny zvonivé akustické kytary a klouzavá elektrická kytara. Paul nevkládá do skladba žádná rafinovaná témata a spolehává na svou geniální schopnost sázet silné nosné melodie (což uměl s bývalých Beatles nejlépe právě on). Ideální recept na hit v pravém slova smyslu.

JET – masivní úvod a máme tu další úderný přímočarý rock. Harmonie přechází z durových stupnic do mollových a velmi výrazná melodická linka je akcentována pilířovým slovem „jet“. Sborové zpěvy se snoubí s přiostřenou elektrickou kytarou a připojenou orchestrací, kam vedle klavíru vstupuje i minisólo na Moog synthesizer u Paula použitý na albu vlastně poprvé. Dusavá rytmika se hrne do popředí s výraznými údery na bicí soupravu a Paulův rozpoutaný vokál je zakončen melancholickým saxofonem Howieho Caseyho. Další silný hit v pravém slova smyslu.

BLUEBIRD – nádherná balada. Paul prokazuje, že smysl pro napsání krásné subtilní balady mu nečiní nejmenší problém. Nádherné akordické obraty na akustické kytary a celková atmosféra podvečerního stmívání, něhy, laskavosti a melancholie. Výtečně nazpívané vokální party, tak jak to Paul vždycky preferoval. Na saxofon zde opět hostuje svým podmanivým sólem Howie Casey, který podmiňuje tu akcentovanou melancholii. Krásná písnička, která asi bude oslovovat především něžnější, lyričtější duše, v níž Paula poznáte zcela čitelně hned od okamžiku, kdy začne svým hlasem vstupovat do instrumentace. Tuhle písničku jsem vždycky jako správný romantik obdivoval a akordicky se vyrovnával s jejími harmonickými postupy… Opravdu se Paulovi povedla po všech stránkách….

MRS VANDEBILT – šlapavá melodie přináší přímočarou melodickou písničku, nezatěžkanou nějakými progresivními postupy. Sází na čitelnost, srozumitelnost, tanečnost a podmanivost a tak veškerá instrumentace se podřizuje primárnímu Paulovu záměru napsat zapamatovatelnou skladbu, kde všichni pojedou na plný plyn a nebudou dělat velké Umění.
V mezihře se harmonie více zaostří a elektrická kytara získá částečnou převahu, ale potom už všechno jede v již zmíněném šlapavém tempu a rytmu dál v jakémsi pochodovém duchu. Zajímavé basové modulace a aplikace saxofonu se nedají přeslechnout – tvoří společně se zvonícími akustickými kytarami k páteři celé skladby, včetně závěrečného povykování….

LET ME ROLL IT – tak tohle je skutečně výtečná rocková skladba. Není to „jen“ tak obyčejná píseň…. Výrazný basový attack, melancholické varhany a valivý rytmus bicích nástrojů…. Paul v ní oslovuje Johna, kterému v ní nabízí smířlivou ruku a k narovnání též jistou velkorysost (Nech mě s tím skoncovat). Nevím, jestli to postřehli také ostatní posluchači, ale osobně mám dojem, že Paul zde záměrně nechal přiblížit sound Wings ranému Plastic Ono Bandu s tím pověstným syrovým kytarovým riffem, líným zvukem a dokonce i zkresleným hlasem. Podle mého je to hodně metaforická záležitost a já tam ty paralely opravdu vnímám. Myslím, že i koncertně se jednalo o vynikající záležitost, kde vedle syrového ostří cítím jistou smířlivost. Moje oblíbená skladba na albu od prvního poslechu. Hodně povedená skladba!

MAMUNIA – příjemné akordické výměny na akustickou kytaru v derivátech Paulových skladeb na beatlesovském „bílém albu“. Jeho tradiční melodika a jemné, přesto důrazné rytmické akcenty. Chápu, že v dané době, tento typ balad musel ortodoxní rockery rozčilovat, ale myslím, že podobný typ skladeb na britské scéně nesl pořád jakési dávné beatlesovské poselství a proto se písně tohoto typu stále líbily navzdory připomínkám, že Paul je až příliš sentimentální písničkář. On ovšem nikdy nedal na hudební kritiky a cíleně ho zajímal název posluchačů a s těmi zápasit nikdy nemusel. Aplikace percussion a akustických kytar společně s ryčením Moog synthesizeru dělá příjemný základ pro klasickou píseň jeho formátu….

NO WORDS – instrumentace má sice hlubší aranžmá a vedle klasických nástrojů se zde objevují i smyčce a výraznější rockové party v kytarových nástupech a rozkládaných akordech. Paul je výtečný zpěvák, který s hlasem pracuje velmi citlivě a tak lze vnímat jednotlivé detaily podle atmosféry a exprese, jež cíleně vkládá do interpretace. Elektrická kytara zde dostává nadějný nástup k prezentaci, ale zcela nečekaně je její linka zatlumena a ukončena, jakoby se zde jednalo o naznačování a ne prokreslování…..

PICASSO´S LAST WORDS (DRINK TO ME) – klasická Paulova píseň přesvědčivého autorského rukopisu. Je rozmáchlá v harmonií, ale i v pevné melodické lince, kam jsou varanžovány výtečné vokální předěly. A pak je tu najednou klarinet a bzučení starého jazzového bandu a nečekaný medley a my vnímáme téma ze skladby Jet (v pomalejší a skromnější verzi) Prolínání smyčců a elektrického piana s tepajícími rytmy se náhle opět rytmicky proměňuje v ležérní až téměř hospodskou pohodu nezřetelných hlasů a volání

NINETEEN HUNDRED AND EIGHTY FIVE – dusot šlapajících bicích nástrojů a přímočaré baskytary se prolíná s klavírem, synthesizerem a Paul suverénním hlasem sází melodické nápady do daného tématu, kde pojednou dochází k zvážnění a dlouhé varhanní tóny se tváří vážně a odpovědně a je tu opět rozpoutaný Paulův vokál. Výtečné propojení klavírních postupů a jeho hlasu a opět je zde ono základní téma, které se neustále vrací a opakuje. Kytarová ornamentika dotváří atmosféru v rozverné mezihře, kde celá skladba graduje za aplikace mohutnější orchestrace, bzučení synthesizeru a mocných smyčců. Závěr je výrazně pompézní svým soundem, ale vrací se k základnímu tématu skladby Band On The Run. Paul zde naznačuje, že je sice klasickým rockovým písničkářem, ale že se u něj občas setkáme s nečekanými proměnami, se kterými musíme nadále počítat…

Album Band On The Run dodnes rád poslouchám a vracím se k němu. Na albu vnímám výrazný autorský, aranžérský a novátorský průlom, který jsem na předešlých albech nezaregistroval. Ortodoxní rocker sice namítne, že na albu chybějí výrazné kytarové pasáže, v nichž se sóluje a rafinovaně vstupuje do děje… Je to možné, ale realizace alba se vešla do období kdy Henry McCullough už odešel, ale Jimmy McCulloch byl ještě v řadách rozpadajících se Stone The Crows a v tomto předělu musel kytarovéí party vykrýt Paul a Denny Laine sami.
Určitě bych sem zařadil píseň Helen Wheel´s (objevila se nakonec na americkém vydání alba). Nicméně komplexně viděno a slyšeno je album vynikající a přesvědčivé z mnoha úhlů pohledu a tak se nerozpakuji dát mu plný počet hvězdiček, protože ta síla drtivé většiny písní „slabší okamžiky“ totálně překrývá a bere mi jakékoliv argumenty. Opravdu mistrovský kousek!