Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 18.09.2012

Třebaže Sira Paula McCartneyho považuji za svého oblíbeného koně a nejenom v Beatles, ale i v dalších letech v řadách Wings, v osmdesátých letech se mi začal nějak ztrácet. Koncertní záznamy měly pořád špičkovou úroveň a sestavy jeho skupin hrály výborně, albová produkce zřetelně plula v popových vodách. Občas sice zarockoval na plný plyn a přidal zajímavé balady, ale jeho námluvy s pop-music se mi nějak vnitřně příčily, třebaže k němu nadále chovám respekt a úctu. S odstupem času jsem si pak doobjevoval to, co jsem minul a pak jsem najednou objevil album Flaming Pie a velmi příjemně jsem byl překvapen a naladěn.

THE SONG WE WERE SINGING – tklivé vybrnkávané party na akustickou kytaru a melancholicky zabarvený hlas. Kdo by nepoznal Sira Paula McCartneyho? Ústřední motiv je střídán razantnější syrovější téměř valčíkovou melodii ve skotském duchu. Příjemné proměny harmonií a instrumentální podíl. Natočeno za kooperace s Jeffem Lynnem (vůči jehož pracovnímu přístupu měl jisté námitky ještě v době, když byli resuscitováni Beatles ve skladbách Free As A Bird a Real Love), ale jak vidno dokázali se oba muzikanti shodnout a dále spolupracovat.

THE WORLD TONIGHT – dobře nastartovaná skladba se zvonivými elektrickými a akustickými kytarami. Melodika je mccartneyovská, ale model skladba mi v lecčems připomíná tak trochu Traveling Wilburys. Rytmika výtečně dusá a instrumentace hladí a prolíná se vzájemně jako stříbrné a zlaté vlákno. Paulův hlas má pořád švih a ohebnost a dokáže se pořádně zaostřit, je-li třeba, tak jako v dobách Beatles. Kytarové rozklady rozlamovaných akordů znějí velmi dobře. Dobře pumpující basy, ale také dravé littlerichardovské piano v pozadí….

IF YOU WANNA – jak vidno, na kytary si na albu stěžovat nebudeme. Další model klasického kytarového soundu, playbackovaných akustických kytar, které zvoní, vibrují a valí se jako dravý proud. Jako host se ve skladbě objevuje téměř zapomenutý (nebo zapomínaný) Steve Miller, který s Paulem tak nějak inkognito spolupracoval kdysi dávno ve skladbě My Dark Hour. Plné nadšení a energetického jiskření, které dokáže strhnout nejen k tanci, ale k tomu, aby člověk oprášil kytaru a trochu jim zafušoval do řemesla…..

SOMEDAYS – výtečně znějící balada s rozbrnkanou akustickou kytarou a naléhavým nostalgicky pojatým hlasovým projevem. S neuvěřitelnou lehkostí si pohrává s jednoduchým hudebním tématem. Základní nástroje si Paul nahrál sám, ale spolupracuje zde s akustickou kytaru nahrál sám a výtečně. V baladách dokázal být Paul vždycky silný, což potvrdil v pradávných časech už v Yesterday a třebaže tahle skladba vykazuje větší životnost a zvukovou rozmanitost, jakoby navazoval na minulost v tom nejlepším slova smyslu.

YOUNG BOY – od prvního akordu jednoznačně skladba, která se stane hitem. Má k tomu ty nejlepší předpoklady. Je svižná, melodická silná a harmonicky prokreslená. Instrumentace je výborně proaranžovaná a řekl bych že skladba by zabodovala mezi nejlepšími deset skladbami, které Paul napsal. Hudebně opět asistuje Steve Miller. Fascinuje mě nejen vedení melodické linky, ale i výtečně sejmutý zvuk a dynamika nahrávky. Skladba náhle zpomalí a Paul usedne za hammondky a vláčnou mezihrou dotvoří atmosférou, stejně jako naléhavě pojednanými hlasy

CALICO SKIES – trochu prstové techniky doprovodu na kytaru posouvá skladbu spíš do folkové polohy. Paulův hlas zní posmutněle. Není to klasická maccartneyovka jak jsme zvyklí a myslím, že by ji mohl zpívat i někdo jiný a rovněž i hrát včetně precizně pojednané intimní instrumentace….

FLAMING PIE – úderné klavírní party posouvají skladbu na pokraji boogie. Paul si pohrává s klávesami , s bicím a baskytarou ve výtečném pojetí s podporou Jeffa Lynna. Prozatím asi nejrockověji pojednaná skladba. Má dravost a hutnost, ale přece z ní cítím jakési retromusic, které se nakonec málem přesune na pár tónů až k jazzu (?!).

HEAVEN ON A SUNDAY – akustické kytary zvoní tikají za podpory jednoduché, stručné, ale velmi výstižné rytmiky. Do skladby byl přizván nejen Jeff Lynne, ale i Paula dlouholetá žena Linda do vokální výpomoci a sólo na elektrickou kytaru si zde zahrál jejich syn James Paul McCartney, který sem vsadil krátké minisólo, které se v kytarovém aranžmá velmi dobře prosadilo. Nejvíc nástrojů nahrál Paul a jako multiinstrumentalista si suverénně vystačí. Formálně poměrně složitá kompozice, zejména za aktivní přítomnosti vokálních partů. Paul má míru a dokáže dávat věci krásně do souladu a tak neustále balancujeme mezi rockem, soft rockem a baladou. Velmi dobrá záležitost….

USED TO BE BAD – klasický model rocku s rhythmandbluesovým zabarvením. V téhle skladbě se Paul i Steve Miller střídají jako zpěváci u mikrofonů a vzájemně se doplňují. Velmi dobře pojednaná rocková záležitost. Všechno je předem dané a srozumitelné. Přesto kreativní a správně šťavnaté, takže přesto, že zde posloucháme víceméně standardní postupy, přesto se zde nijak neuvádíme do nudy.

SOUVENIR – Paul se netajil nikdy tím, že miloval soulového interpreta Wilsona Picketta, myslím, že v téhle skladbě mu vzdal jakousi poctu. Prolínání rhythm and blues a soulu je velmi ústrojné a přesvědčivé. Výtečně proaranžováno a navíc za instrumentální asistence saxofonů a trubky, ovšem díky Lynnovi je zde stále rockový grunt, na kterém Paul staví tuhle kompozici i samotný vokální projev. Výtečný záležitost a myslím, že když se podařilo tuhle skladbu zahrát naživo, musel to být opravdu velký zážitek. Závěr je trochu nečekaný a dokonce simuluje starou praskavou desku, aby to bylo dokonalé po všech stránkách….

LITTLE WILLOW – další posmutnělá balada. Že se nejedná o nějaké klišé, o tom svědčí velmi zajímavě pojednaná mezihra, v níž Paul využívá studiové techniky a řady další instrumentace, a tak tu máme stařičký mellotron, harmonium, cembalo a další nástroje, které dotvářejí nostalgickou atmosféru. Paul se komponování balad zjevně nikdy nevzdá (a to je dobře), ale aby nás nezačal nudit, dokáže do nich vždycky vložit něco navíc a nutí nás přemýšlet a prožívat jeho umělecký záměr. Je to prostě hračičkář i v rockovém důchodu…

REALLY LOVE YOU – dravá rocková šlapavá skladba. Za bicí se zde posadil dávný kamarád a kolega z Beatles – Ringo Starr. Nic komplikovaného, ale přímočarého a Paul si tím rozváže ruce, aby mohl opět jako zamlada přitlačit na hlas a ve výtečném frázování a dravém projevu dokázat, že ještě nepatří do starého železa. Kytarové a klávesové spojovací můstky příjemně dotvářejí celkovou atmosféru a tak Paul, Ringo a Lynne řádí jako někde ve zkušebně za starých časů, kdy se ještě o jejich kariéře nic nevědělo….

BEAUTIFUL NIGHT – rozepjaté skladba s výrazným klavírním podílem na albu prozatím jakoby nějak chyběla a tak se to snaží právě teď napravit. Skladba má jistý patos, který jí neupírám, ale i jistou rozevlátost, která se nese nad širokou harmonií. Tímto typem skladby Paul jednoduše bude stále získávat svoje publikum, zejména mezi slabším pohlavím. Aby se ovšem nedostala píseň do nějaké nasladlé ukolébavky, jsou zde výtečně proaranžované orchestrace a jakoby skladbu neviditelně provázel George Martin. Další část skladby ovšem nutně musí publikum zvednout ze židlí a tak tady máme nefalšovaný rockový orchestr, kde nic nechybí a hudební téma je najednou pořádně plnotučné se závěrečným povykováním ve studiu….

GREAT DAY – loučit se skromněji se mi jeví jako správná volba. Jenom Paul a jeho žena Linda. Skladba jiskří a zvoní. Dokázal bych si ji představit už dávno na albu Ram. Opět musím konstatovat, že i tady mám pocit, že Paul zůstává tím liverpoolským klukem, kterému se nějak nechce stárnout a ta hravost, třebaže hlas už je trochu zastřený není předstíraná, ale upřímná. Velmi příjemná tečka za albem.

Deska Flaming Pie mě dokázala nabudit a cítím, že se k ním budu vracet častěji, než některým jiným albům, která po sobě Sir Paul McCartney zanechal. Je kreativní, v žádném případě nudná a i když nevykazuje žádné progresivní ambice, ani nás neporazí nějakými hudebními a aranžérskými mimořádnostmi, pulsuje a našťavuje. Deska mě přinutila se zamyslet a zapřemýšlet, jestli by John Lennon, kdyby v dané době žil, mohl udělat třeba jen v duu s Paulem podobně znějící desku, jak dva staří kámoši z Liverpoolu, kteří by už nemuseli nic předstírat a zahodit vzájemnou nevraživost a ješitnost. Přiznám se, že mě nezaujal design obalu. Prosazovaný ekologický přístup už v samotném papíru je sice chvályhodný, ale foto, lístečky a výtvarný záměr tohoto typu není podle mého gusta.
Určitě album zaslouží dekorovat čtyřmi hvězdičkami!