Reakce na recenzi:

kneekal - @ 05.10.2007

Zatímco debut White Stripes mi přišel sympatický, ale přeci jenom poněkud kostrbatý, tak De Stijl (tuším, že je to název nějakého uměleckého holandského směru) již představuje kapelu, co má svůj ksicht.

Jack i Meg ubrali dřeva pod kotlem a namísto punkové agrese místy přidali víc písničkářského feelingu. A já je za to chválím. Jack White se totiž ukazuje jako výtečný skladatel a i když skladbě zrovna nedominuje jeho řízná přebuzená kytara, tak vás svým přiškrceným hlasovým projevem dovede spolehlivě zasáhnout.

Jádrem desky tentokrát nejsou krátké syrové vypalovačky, ale skladby spíše středního tempo, kterým zcela neskromně dominuje Jackova kytara, sázící jeden riff za druhým a která je podporována poměrně primitivním bubenickým podkladem. Ale ono to vlastně vůbec nevadí, že Meg není zrovna Keith Moon. K téhle muzice to její bušení skvěle padne.

Co se skladeb týče, tak jasné favority zde nemám. Mám tuhle desku rád celou tak jak je a je mi jedno, jestli to do mě solí řežba Let's Build a Home, posmutnělá Truth Doesn't Make a Noise, telefonická Hello Operator, nařvaná Jumble Jumble nebo odsekávaná Apple Blossom.

**** - Deska trošku stojící ve stínu dvou následujících úspěšnějších desek, přesto kvalitou nijak více nezaostává. Rozhodně stojí za to.