Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 08.08.2011

Americká hardrocková skupina Cactus u nás byla známá víceméně jen mezi opravdovými fajnšmekry, kteří hudbu dokázali vyhledávat. Jejich americký původ byl u nás nejen vzdálen kontinentálně, ale i komerčním odrazem prodejů a pochopitelně propagací v našem sterilním a cenzurovaném prostředí…
Americká hardrocková scéna (bráno přísnějším úhlem pohledu) byla jiná než evropská potažmo britská. Blue Cheer, Grand Funk Railroad, Alice Cooper, Mountain, West Bruce And Laing, James Gang, Blue Oÿster Cult a Cactus (abych jmenoval alespoň ty nejzásadnější) představovaly vlastní odnož hardrocku, která i přes svou zajímavost se do značné míry „dotahovala“ na britský hardrock. Tak jako jiné deriváty hudby, v USA byl i jejich hardrock především zábavou a na nějaký umělecký dopad se příliš nespoléhalo. Tím ovšem nechci říci, že by tyto kapely neměly výtečnou úroveň a neprodukovaly zajímavá alba. Při vší úctě si ale nemyslím, že by se těmto kapelám podařilo umělecky převýšit nad absolutní britskou hardrockovou špičkou, kterou představovali Led Zeppelin a Deep Purple.
Tolik srovnání, které (jak znovu připomínám) nijak neumenšuje kvality skupin daného žánru.
Získat u nás desku s Cactus bylo velmi obtížné, pokud jste ji nedostali z USA. Těsně po revoluci jsem narazil na jejich eponymní album ve Vídni a neváhal jsem a s velkou radostí jsem je zakoupil

PARCHMAN FARM – první skladba je výpůjčka a coververze od Mose Allisona, kterou zdařile hráli už Bluesbreakers. Cactus se s tímto tématem vypořádali velmi dobře. Agresivně, nekompromisně a s velkým zaujetím. Hudba je hrána na plný plyn a s velkým energetickým potenciálem. Detroitská kytarová hvězda Jim McCarty nám zde předvádí divokou a ďábelsky vyprofilovanou exhibici, která zejména na koncertech musela mít obrovskou sílu. Zpěvák Rusty Day vedle foukací harmoniky se také dokáže pořádně opřít do svého hlasu a ukázat vlnu emocí v prvním jasném plánu. Bogert a Appice (jak zmíněno) hrají ve výtečných technických breacích s mimořádným nasazením a přesností. Velký nástup!

MY LADY FROM SOUTH OF DETROIT – úplně jiný derivát hudby přináší druhá skladba. Propojují se zde americké tradice – krásná akustická balada se soulově (až gospelově) cítícím podáním zpěvu. Velmi se mi líbí kytarové vrstvy akustických nástrojů, kterým rytmika zajímavě, ale nijak nevýbojně vytváří daný prostor. Rusty Day zpívá hlavní hlas ale i ostatní vokály v přesvědčivém stylu a tak zde máme příjemnou baladu, která se v závěru ztrácí v zadumaných tóninách…

BRO. BILL – foukací harmonika v úvodu a sekaný rytmus nás přivádí k rockovému derivátu blues. Název mě upamatuje na americký film Bronco Billy s famózním Clintem Eastwoodem. Propojování akustické kytary s elektrickou, důraznými basy a bubenickými akcenty slaví svůj úspěch. Day vystřihne uprostřed skladby sólo na foukací harmoniku ve stylu Charlieho Musselwhitea, ale já oceňuji i zajímavé basové breaky Tima Bogerta, který dokáže vymyslet vždycky velmi podnětné basové linky. Jim McCarty si zahraje v další mezihře syrové rockové sólo – poučené elektrickým blues s výtečným protahováním tónů a střídáním sóla na akustickou kytaru v rychlých výměnách. Vynikající příklad tvořivé hudby s bluesovou páteří!

YOU CAN ´ T JUDGE A BOOK BY THE COVER – známý černošský bluesman – kontrabasista Willie Dixon, který inspiroval svými skladbami hodně rockových skladeb, i zde posloužil pro vytvoření coververze pro Cactus.. Syrová rocková poloha se zde střídá ze subtilnějším vyzněním a přímý nápor na dynamiku zde slaví úspěch a výtečné breaky nelze přeslechnout. Zajímavé dynamické proměny a práce elektrické kytary s foukací harmonikou, kterou podpírá vynikající rytmika. Neztrácí se zde ani akustická kytara. Musím ovšem přiznat, že jsou zde určité okamžiky, kdy zde ten zeppelinovský vliv cítím. Není to ale výtka, ale spíš zamyšlení. McCarty má (domnívám se) jasnou koncepční představu o rockovém kytarovém podílu a tato okolnost jasně podporuje celý koncept. Spousta energie a dravosti, která vás srazí k zemi. Velmi působivě působí čarovný dozvuk kytary a naopak krátce nato nástup akustické kytary v opakované frázi…

LET ME SWIM – že rock and roll není mrtev přesvědčuje další skladba. Do daného tématu ale vstupuje hodně hardrockových prvků a tak zde dochází k zajímavým propojením. Rytmicky se hudba zajímavě proměňuje a tak nemáme co do činění jenom s pouhým omíláním tématu. Dobře se poslouchají McCartyho kytarové party. Nechtějí omračovat nějakými hendrixovskými pionýrskými postupy, hraje s v daném schématu, ale má to vývoj, spád a energii…

NO NEED TO WORRY – hlasy ze studia v nečekané modulaci jsou předobrazem pro ryzí bluesovou variantu v rockovém kabátě. Zvolna, velmi zvolna se odvíjí celé téma. McCarty zde hraje úsporné, ale výrazově velmi přesvědčivé tóny, jimž sekunduje Rusty Day svým vokálem s procítěným timbrem v hlase. Možná, že i zde bychom vypozorovali zeppelinovský vliv, ale je to jenom pocitová záležitost. Zpěvák zpívá výtečně, ale Robert Plant by ho stále strčil do kapsy (při vší úctě). V každém případě se jedná o bluesrock, který má svoji gradaci a my v ní nacházíme velmi silný náboj a očekáváme každou chvíli jeho explozi…. Kytarové sólo v mezihře znamená jednotlivé pohrávání si s detaily a ohýbáním tónů s velkým citem. Skladba se zvolna kloní k závěru a zanechává velmi dobrý dojem.

OLEO – agresivní variantu rocku představuje další skladba. Šlapavý rytmus svádí k tanci, ale ta bluesová forma zde zůstane zachována – možná ve stylu Roryho Gallaghera. Ale tímto způsobem se prezentoval v dané době spousta kapel a tak lze hodnotit její instrumentální provedení a celkový energetický potenciál, než vlastní nápaditost. Jim McCarty je opět ve svém stylu a kytarové party zvládá na jedničku. Výtečný vstup Bogertovy baskytary, který si zde střihne na své čtyři struny výtečné intermezzo, jemuž sekundují Appiceovy bicí nástroje. Neváhá použít i bass fuzz a tak jeho tón získá drsný a hrčivý zvuk, ale jsme zase zpět v plném nasazení celé kapely a rytmická údernost a Dayův syrový vokál (kterého inspirovalo, jak sám zmiňuje, i chraptění Roda Stewarta) zase ovládne prostor.

FEEL SO GOOD – závěrečná skladba stojí na výraznější hardrockové formuli. Velmi úderné a účinné. Má však kreativní variantu a prolínání s pěveckou linkou se děje v zajímavých modulacích (jenom ten Jimi Hendrix dýchá McCartymu do zad). Skladba má ovšem svoje výrazné napětí a strhujícím způsobem je jako řízená střela vyslána do rockového vesmíru. V mezihře si (stejně jako předtím Bogert na baskytaru) zahraje svoje sólo na baterii bicích nástrojů famózní Carmine Appice se svým dvěma velkými bubny „šlapáky“. Pan bubeník se prostě pozná jeden v divokých a technicky obtížných breacích, ale i v subtilnějším bubnování. (Ostatně Zdeněk Kluka z Progres jej vždycky považoval za svého nejoblíbenějšího bubeníka). Skladba se vrací do komplexního tématu a hnána s větrem o závod s rytmických proměnách najednou zcela nečekaně končí…..

Dnes není problém dosáhnout na další alba skupiny Cactus a tak se ona nedostupnost už dávno smazala. U kapely byla výtečná rytmická složka – Tim Bogert a Carmine Appice to byla supersehraná baskytara a bicí nástroje u Vanilla Fudge, ale také u Beck, Bogert And Appice. Tihle dva vynikající muzikanti se lidsky a umělecky znali velmi dobře a výtečně se to projevovali při jejich hře. Proto se rytmická stránka kapely pohybuje ve výtečných polohách….
Docela mě překvapilo, že firma Atlantic do bookletu otiskla i zpívané texty kapely. Popravdě řečeno jsem to moc neočekával, ale je to milé zjištění.
Asi není náhodou, že Cactus děkují za inspirační zdroje Jeffu Beckovi a Led Zeppelin (abych jmenoval ty hlavní) a znovu to potvrzuje moji tezi ze začátku recenze o zamyšlení nad zámořským a evropským hardrockem.
Myslím, že jejich debutové album naznačilo velmi nadějný nástup kvalitního hardrocku.
Dávám proto čtyři hvězdičky.