Reakce na recenzi:

Akana - @ 15.07.2014

Těžkej nářez, jak by řekl Nick Kent. Už z toho důvodu, že jde o živák, prvotina detroitských revolucionářů MC5 netrpí (jako se to stalo kolegům z The Stooges) disproporcí mezi tím, co je na nosiči a co se skutečně na jejich koncertech odehrávalo. Pochopitelně, že ani ten nejvěrohodnější live záznam nemůže nikdy dohnat skutečný fyzický zážitek, ale MC5 se na albu Kick Out the Jams přiblížili ideálu jako málokdo. Jasnozřivý kápo společnosti Elektra Jac Holzman a doorsovský producent Bruce Botnick jim pomohli stvořit jednu z nejžhavějších a nejdrsnějších koncertních momentek historie, a to s technickým vybavením, nad nímž bychom se dnes asi jen útrpně culili.

Ústředním tématem desky se nestaly ani tak jednotlivé songy, jako spíš náboj kapely, její schopnost rozpoutat na pódiu nevídaný hurikán. Sonická síla těchhle rock'n'rollových zvířat je zdrcující, extrémní a všepohlcující. Ať jde o vlastní skladby nebo covery, MC5 je pokaždé promění v malou apokalypsu. Kytary Waynea Kramera i Freda Smithe řinčí jedna přes druhou, sveřepé riffy střídají maniakální sóla, takže rytmika má co dělat, aby to udržela pohromadě. Rob Tyner za mikrofonem jako by měl neustále pěnu u úst, ale zároveň perfektně a spolehlivě frázuje, balancuje na hraně mezi šílenstvím kontrolovaným a bezhraničním.

Někdy, jako třeba v Borderline, je ten chaos už tak intenzivní, že trochu dusí samotnou píseň, a to jsou právě chvíle, kdy by měl být člověk na místě činu, nasávat atmosféru, a takové podružnosti by mu byly u zadní brady. Na druhou stranu právě pod pódiem by si zřejmě v podstatně větší míře užil jediné věci, se kterou se nemůžu srovnat, a to jsou fanaticky teatrální, naivní promluvy a výkřiky, kterými detroitští levičáci zahušťují atmosféru. Na desce jich ale naštěstí není tolik, a kdo ví, možná bych se na to v daném časoprostoru taky díval jinak.

Frenetické tempo nakopávaček Kick Out the Jams nebo Rocket Reducer No. 62 z první strany trochu opadne až ve druhé polovině, s bluesově laděnou Motor City Is Burning, kapela ale stále jede na plný plyn, jen svojí energii pouští na delší tripy. Tím nejvzdálenějším je určitě závěrečná Starship, kde MC5 využili hudby jazzového astro-proroka Sun Ra a spojení obou elementů vyvolává spektakulární blakeovské vize. Album je zuřivým manifestem revolty hudební i společenské, až po létech doceněným vzorem pro všechny rockové kamikaze, kteří muzikantskou preciznost nadšeně obětují na oltář tryskající energie. Tahle hudba je nadoraz.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz