Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 31.01.2020

John Mayall - mimořádný muzikant, skladatel a performer. Ovšem i "otec bílého blues" a nepsaný kouč celého šiku person rockového nebe. Zčernalému delta blues zůstává věren dodnes, jeho energii a zápal jako by nešlo uhasit.

Ospalá Brand New Start se skvostnou harmonikou - podle toho poznáte i s vatou v uších, odkud ten závan hudby... Po řízné úderce Please Don't Tell nese libé bluesové aroma Down The Line. Nádherný baladický model, až daleko u Delty jihnou staleté vrby a úžasem se vše mění v kámen.
Bluesové legendě věnovaná Sonny Boy Blow s pianem a harmonikou je neřízené, partou hulvátů odpálené boogie.
A s pianem a mayallovsky zatlumenou rytmikou dorazí do zahulené světnice balada Marsha's Mood. Adrenalinová miniatura No More Tears předá žezlo úchylné kolizi blues s vlakem, Catch That Train. Ospalá Cancelling Out s hammondy právě pronikavým klenotem z Johnnovy dílny není. Harp Man je zvukovým experimentem se skříňkou Celeste, vedle piana dodávající obskurně teatrální příchuť, ale souhlas, i bez toho bych se obešel. Charismatická Brown Sugar se žhnoucím sólem už je Mayallově letité laťce kvality výrazně blíže. Broken Wings s perlivým pianem, hladivými hammondy a houpavě-nostalgickým tónem patří mezi nejsilnější kusy. Přehlídku uzavírá v podařeném duchu drsně riffující Don't Kick Me.


´Osamocené blues´ je dílkem sólovým - vše krom bicích si mistr obstaral svépomocí. Zvukově ořezáno, nehýří tak živelnou energií ani hromovými riffy. Vypustit 2-3 alba za jediný rok nebylo výjimečné, roli mohla hrát i únava. Oproti Petru Gratiasovi hvězdička navíc - zapadnutí prachem si určitě nezaslouží.