Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 08.10.2011

Přivyknout na tak velkou změnu, jako přineslo další album Johna Mayalla s názvem The Turning Point znamenalo pro řadu bluesových příznivců, kteří si oblíbili elektrický sound Bluesbreakers docela velkou kládu. To, že vedle hammondek, klavíru, foukací harmoniky, elektrických kytar a baskytary a bicích nástrojů do Mayallovy hudby vstupovaly mnohdy velmi výrazně dechy a s nimi i moderní jazzové prvky – na to už jeho příznivci přivykli (třebaže na poslední vynikajícím albu Blues From Laurel Canyon jazz prezentovaný dechy nebyl a vlastně už na něm neexistovali legendární Bluesbreakers).
Prvním albem z r. 1969 a navíc natočeným jako live (!) přišel král bílého britského blues s úplně jinou variantou své hudby, která neměla s jeho minulostí prakticky vůbec nic společného. Také já mohu potvrdit, to co Hejkal napsal už předemnou (dovolil bych si pravit jméno inspirujícího jazzmana Jimmy Giuffre – je to jenom překlep, které dělám taky), že Mayall začal být znechucen stále větší elektrifikací blues, ale hlavně stále hlasitějším a tvrdším uchopením formy, ze kterého se podle jeho názoru začal vytrácet pocit a náležité vibrace a proto se rozhodl zariskovat….
Rozpustil předešlou bluesrockovou partu – ponechal si pouze tvárného baskytaristu Stephena Thompsona a přijal akustického kytaristu Jona Marka a z bývalých jazzových doprovazečů nabídl místo v nové sestavě Johnnymu Almondovi – saxofonistovi a flétnistovi. On sám se ujal sólového zpěvu, foukací harmoniky a kytar. Klavír a hammondky z nástrojového inventáře měly zmizet a co navíc? Tahle parta se měla obejít bez bicích nástrojů!
To bylo ovšem velmi odvážné řešení, ale tvrdohlavý Mayall věřil, že Thompson na Fender Jazz Bass obsáhne tuto absenci v tom nejlepším slova smyslu a když tak se vypomůže nějakými „percussion“…..
Jak tenhle experiment vyšel, se vám pokusím nastínit svým úhlem pohledu….

THE LAWS MUST CHANGE – na začátku úvod kapely, potlesk a Mayallovo představení jeho nových spoluhráčů a bez dalších velkých proklamací je tady hudba. Od prvního okamžiku je čitelná průrazná a nesmírně kreativní. Mayall měl evidentně šťastnou ruku ve výběru hudebníků. Mayallův hlas zní čistě a bezchybně v přesných frázích a navíc dodává velmi svižnou hru na foukací harmoniku. Thompsonova baskytara hraje úderně a zemitě, ale nijak svou roli nepřeceňuje. Almond výtečně střídá saxofon s flétnou. To sólo na flétnu je opravdu brilantní. Z jeho způsobu hry je cítit jazzman – hraje jinak než Ian Anderson, přesto rovněž s velkou erudicí. Akustická kytara méně známého Jona Marka hraje výtečné akustické doprovody a velmi přesně zde vytváří rytmické zázemí. Docela radost poslouchat – všechno se výtečně propojuje, nikdo nevyčnívá nad ostatní a ze hry je cítit kolektivní radost a pohoda (ostatní vstupy potlesku odměňují hudební výkony). Závěrečné vygradování má svoji účinnost. Nevím jako kdo jiný, ale já jsem hned po první skladbě velmi mile překvapen, třebaže stále zaskočen….

SAW MILL GULCH ROAD – tohle je ovšem klasické bluesové číslo. Jon Mark hraje prstovou technikou velmi přesně a čitelně a navíc s velkou erudicí. Z pozadí slyším dlouhé táhle tóny elektrické kytary, která ale nepřebíjí atmosféru (Mayall má smysl pro proporce) a Almond se zapojuje za Mayallův vypravěčský způsob zpěvu melancholickými tóny flétny. Thompsonova baskytara hraje melodickou linku, ale opět bez nějakých exhibičních snah ovládnout prostor (jak to někdy baskytaristé rádi dělávají). Najednou si člověk uvědomí, že není zapotřebí za všech okolností blues interpretovat kvílející sólovou kytarou, vrčícími hammondkami a emocionálním shouterstvím a přesto ten účinek zůstává stejný….

I´M GONNA FIGHT FOR YOU J. B. – Jon Mark krásně sází kytarové tóny na akustickou kytaru a jeho čistý styl ve mně vyvolává velmi niterné vibrace. Mayall je opět tady se svým vysokým a správně frázujícím hlasem, která doprovází uměřeným doprovodem klouzavých tónů elektrické kytary. Mark dostane výtečnou příležitost zahrát v mezihře sólo prstovou technikou na akustickou kytaru. Tady se pozná hudebník hned v prvním plánu. Ta tónová a akordická proměna se děje velmi citlivě, a přesně a v melodických intencích a jeho pravá ruka by zasloužila medaili – teď ovšem i Mayall vstoupí do popředí a jeho mezihra na elektrickou kytaru bez zkreslení se velmi dobře propojuje s Markovými party – každý má svůj prostor a vzájemně se jedinečně doplňují. Baskytara zní úsporně, ale Almond na tenorsaxofon zahraje výtečné břeskné sólo s výtečným feelingem. Prostě parádně komorní blues bez jakýchkoliv nadbytečných slov…

SO HARD TO SHARE – Thompson tady prokresluje svou basovou linku, jakoby cítil, že tady by absence bicích nástrojů mohla být jaksi čitelnější – zvládne to na výbornou. Mayall dodává sekané kytarové doprovody a odezpívá další bluesové číslo. Almond je zde opět se svým saxofonem, který se klene nad cellu skladbou jako široké modré nebe a to už zpozadí přicházejí i akustické tóny Markovy kytary. V téhle skladbě bychom mohli hovořit o jazzové převaze atmosféru a pojetí. Almond je opravdu výtečný hudebník a máme se o tom možnost přesvědčit právě v téhle skladbě. Kdoví, zda výtečný Jan Kubík z pražského Flamenga, právě zde nečerpal inspirace – třebaže se vždycky hlásil ke Canonballu Adderleymu a Milesi Davisovi (!?). V další části skladby Mayall používá jazzového scatu pod kytarovými předivy a jeho proměna z bluesmana na jazzmana je jaksi logická a zde právě nijak nepřekvapivá…. Odezva publika je patřičně emocionální.

CALIFORNIA – také v další skladbě Thompson na Jazz Bass Fender sází rychlé tóny, se kterými Mayall zpívá v unisonu a altsaxofon Almonda dovytváří zajímavé doprovodné obrazce. Cítím velkou emocionalitu a pohrávání si s jednotlivými detaily. Almond jakoby chtěl svou hrou vyjádřit i jazzové vidění „státu slunce“ – Kalifornie s dlouhými západy slunce a emotivní nálady, které prýští z jeho hry nemůžete přeslechnout. Jon Mark na akustickou kytaru dodává jazzové doprovody, střídané s čitelnými akcenty. Maximální uvolněnost a pohoda. Thompson ovšem do skladby vkládá zásadní melodickou linku, do které se všichni ostatní pokládají. Pojednou má skladba atmosféru jamu, tuhle okolnost ještě výrazněji podporují jednotlivé vstupy „perkusivní foukací harmoniky“ a dravější akustické party na Markovu kytaru. Flétnové stratosférické tóny plují prostorem dokonce s mírným orientálním oparem a skladba zvolna ubírá na energii až po rázné prohrábnutí strun Markovy akustické kytary….

THOUGHTS ABOUT ROXANNE – ryze jazzové intro na Almondův tenorsaxofon a jako protipól do blues se hlásí Mark se svými kytarovými tóny. Líná bluesová nálada vás ukolébává do podvečerního rozjímání. Mayall zde rozjímá v myšlenkách na Roxannu a myslím, že svoje pocity vyjadřuje hodně niterně. Také zde se instrumentace spojuje v melancholických obrazech…. Pak ovšem dochází k rytmické proměně a Thompsonova baskytara nasadí rytmus ve stylu boogie, což se výtečně propojuje nejen s Almondovým saxofonovým jazzovým pólem, ale i Mayallovými elektrickými kytarovými vsuvkami vedle nichž Mark dodává akustickou údernost – určitě nám nedovolí usínat (což v začátku skladby nebylo tak úplně vyloučené), ale teď už se vracíme k pomalejšímu tempu a k opakovanému schématu. Zajímavě proměnlivá skladba.

ROOM TO MOVE – závěrečná skladba svou úderností a rázností patří v tom daném slova smyslu mezi ty nejslavnější skladby, ale nejen na albu, ale vůbec v celé Mayallově dlouhé hudební kariéře. Dodnes ji hraje na koncertech a dodnes to u publika vyvolává stejné nadšení (což mohu potvrdit na vlastní uši a oči). Tato verze je ale ta prvotní. Tady je ovšem poskytnut velký prostor energetickému potenciálu, který v téhle partě dřímal a tak můžeme obdivovat výtečné eskapády na foukací harmoniku a na flétnu (emocionálně nepostižitelné mouth percussion). Mayall tady řádí na foukací harmoniku jako ďábel a myslím, že strhujícím způsobem se zde podařilo publikum dostat do varu, což ostatně nezapomíná reagovat na šamansky znějící rytmické šepoty a emocionálně erupce. Koho by tohle vlastně napadlo v bluesovém prostředí? Nikdo mě moc nenapadá – Mayall byl a prostě pořád je třída!

Teď si uvědomuji, že by mě v době, kdy jsem album slyšel poprvé a bylo to někdy na počátku sedmdesátých let, nenapadlo, že bych se ke králi bílého blues mohl někdy osobně přiblížit. Zázraky se ale dějí – loni jsem měl tu čest mu v Brně v Semilassu osobně poděkovat (po koncertě) a on sám hledě mi přímo svým živým pohledem očí do těch mých (zákonitě roztěkaných) mi sám nabídl ruku, kterou jsem stiskl…..

The Turning Point je zajímavé album. Výtečně pojednané instrumentální výkony, žádné jazzové akademismy, ale kontemplativní nálady, myslím, že se album podařilo. Já osobně bych přizval na album hráče na conga (nebo obecně na percussion), takový Reebob Kwaaku Baah (nebo Lennox Langton) by se v nahrávkách dobře vyjímal, ale Mayall viděl tyhle záležitosti úplně jinak.
Tenhle nový jazzbluesový experiment podle mého názoru vyšel a myslím, že plným právem bych mohl albu dát čtyři hvězdičky.