Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 25.02.2012

John Mayall byl koncem šedesátých let velmi plodným autorem a aktivním hudebníkem a stál pravděpodobně na vrcholu svojí slávy. Vyzkoušel si úspěšný recept nové kapely, která se vzdálila rockovému pojetí různých proměn Bluesbreakers a výrazným způsobem zavesloval k jazzu.
Předešlé živé album potvrdilo správnost jeho směřování a vedle tradičního publika se k němu začalo přimykat i jinak orientované posluchačstvo. Ještě v témže roce jako The Turning Point na točil další album – tentokrát studiové – částečně v Londýně a částečně v Los Angeles.
Podobně jako na předešlém, se na novém albu Empty Rooms obešel bez bicích nástrojů. Kapela nezměnila sestavu, pouze při amerických nahrávacích frekvencích se na baskytaru objevil Larry Taylor ze skupiny Canned Heat, se kterou se Mayall za pobytu v USA úzce spřátelil.
Chvíli mě trvalo, než jsem album získal do své sbírky…. Fascinoval měl už samotný obal. Mayall jako grafický designer si opět obal vymyslel podle vlastní představy. Portrét „bílého Indiána“ mě přitahoval odedávna, protože spojoval dlouhé vlasy a moji oblíbenou indiánskou tematiku, ale byla tady hlavně hudba…..

DON´T WASTE MY TIME – výtečný začátek! Podmanivě zvonivá akustická kytara suverénní prstové techniky Jona Marka se hadovitě proplétá harmonií, za přitlumených tónů foukací harmoniky a důrazně odpíchnutých melodických basů Stephena Thompsona. Blues se tady spojuje téměř s countryovými náladami. Žádné smutnění, ale jednoznačně pozitivistický začátek. Mayall se více prosazuje s foukací harmonikou než jako zpěvák a v závěru slyšíme bujaré veselí ve studiu…

PLAN YOUR REVOLUTION – energická atmosféra zůstává zachována. Mayall hraje na klavír a dlouhé tóny jeho foukací harmoniky dokreslují melodickou rovinu. Thompsonova baskytara připomíná pulsující stroj, stejně jako rychlé odsekávané akordy elektrické kytary. Protože je řeč o „revoluci“ nemůže zůstat žádný tón vyjadřující smysl a podstatu vyjádření slova v nějakém línem klidu…. Velká pohoda.

DON´T PICK A FLOWER – melancholické téma přichází až s další skladbou. Mollová tónina a hodně nostalgie a Johnny Almond se hlásí se svou flétnou. Uvědomuji si, že by za jistých okolností mohla být tato skladba přetransformována pro takové King Crimson v rané fázi ještě s Ianem McDonaldem a Gregem Lakem…. Mayallův hlas sice nemá ve skladbě takovou podmanivost a šíři jako Lake, ale dokáže vyjádřit pocity smutku a zvonění elektrických tónů a dunivou baskytarou je velmi působivé…

SOMETHING NEW – vybrnkávané tóny na elektrickou kytaru, ale i akustická kytara jsou výrazněji v bluesové poloze díky Almondovu saxofonu více ponořeny do jazzových nálad. Klavírní tóny jsou méně výrazné, ale v daných okamžicích se dokáží prodrat do popředí. Je to ovšem Almond, kdo ve skladbě určuje sound a její těžiště. Doprovody ostatní instrumentace vytvářejí iluzi zakouřené hospody kolem půlnoci, kdy někteří hosté už spějí na stolech, jiní líně srkají svoje drinky za chatrného osvětlení. Není to hospodská skladba – cítím zde pouze atmosféru „jazzové hospody“, ve které hraje na klavír zasmušilý Clint Eastwood (Daleká cesta od Bluesbreakers).

PEOPLE CLING TOGETHER – úsečné doprovody elektrické kytary doplňuje Mayall klouzavými spojovacími můstky, Thompsonova baskytara opravdu „řádí“ v tom dobrém slova smyslu, vědoma si své nezastupitelné úlohy rytmického postu. Melodická struktura je poměrně čitelná a nijak komplikovaná, tako Mayallův hlas zpívá s jistou odevzdaností bez výraznějších emocí. Zato v mezihře si pohrává s tóny dvanáctistrunné kytary, což zní dost sugestivně….

WAITING FOR THE RIGHT TIME – rozjímavé téma na akustickou kytaru a dumavá melodická poloha. Mayallův hlas zní hodně hluboko ve spodních tónech. Další blues, které se omamně plíží harmonickou strukturou a kromě toho je zpěv natočen s mírnou ozvěnou, což dodává skladbě na jisté tajemnosti. Kytarová přediva akustického nástroje Jona Marka a elektrického Mayalla se vzájemně dobře doplňují. V mezihře je to ovšem Almond, kdo velmi podmanivě vkládá jazzovou melancholii s výtečným nátiskem a vibrací. Hraje krásné dlouhé tóny, ale zní čistě i při melodických proměnách. Elektrická kytara s delayem mírně zpožďuje kolorující tóny (mírně jako v Twin Peaks). Závěr je vokálně rozestřený v prostoru za rezonance baskytary…..

THINKING OF MY WOMAN – do podobné atmosféry jako v úvodní skladbě se vracíme v další písni. Dokonce i struktura skladby je dost podobná, třebaže mírně zpomalená a bez prstové akustické kytary. Rytmus udržuje nejen skvělá baskytara, ale i tleskání a zdvojený Mayallův vokál se pohybuje ve vyšších polohách. Král bílého britského blues vytvořil polohu s takovou suverenitou podání, že ho musíme identifikovat už od prvního tónu, velmi osobitý příspěvek!

COUNTING THE DAYS – instrumentace další skladby je bohatá – saxofon, akustické kytary, klavír…. Kromě toho Jon Mark zahraje na svou kytaru téměř klasické téma ve stylu tehdy ještě téměř neznámého Steve Howea. Výtečně se propojuje s melancholickou flétnou Johnnyho Almonda. Oba dva dávají možnost zapomenout na nějaký derivát blues a posouvají skladbu do staroanglické balady… Pak ovšem výtečně frázující Mayall za klavírem a Almond už zase u saxofonu vrátí kompozici do bluesového feelingu a výtečné basy vibrují ze stavebními základy skladby. Fantastický závěr na akustcikou kytaru z rozlamovanými tóny…. Mark je opravdový machr na svůj nástroj….

WHEN I GO – více elektrifikace přináší další skladba. Mayall nahrál doprovodné party na kytary a foukací harmoniku a jeho hlas zní jaksi zastřeněji a úžeji. Dokáže ovšem zahrát velmi působivé sólo na foukací harmoniku v mezihře. Hudební forma je daná a spíš vybízí k improvizacím, než k nějakému zamyšlení nad progresivním posouváním k odvážnějším strukturám. Mayall není Miles Davis, který by si s tématem poradil zcela jinak, Mayall pouze přidává různé ingredience a že to umí a výsledný efekt je nabíledni, nás přesvědčuje i tohle schematicky pojednané blues…

MANY MILES APART – k víceméně klasickému bluesovému tématu se vrací Mayall právě zde. Částečně se vrací k neexistujícím Bluesbreakers. Rhythmandbluesová forma je zde čitelnější, stejně tak jako jeho hlas. Na klavír zde hraje krásné odpovídačky a výrazným úhozem doprovází svoji hru mimo foukací harmoniku. Baskytara zde velmi výrazně vystrkuje svůj hutný sound a určuje proporce rytmického základu za absence bicích. Velmi stylové a přesvědčivé….

TO A PRINCESS – klavírní téma zůstává v popředí. Mayall ve zpěvu klesá do spodních poloh což v playbacku osvěžuje zpívání v oktávách. Larry Taylor z Canned Heat zde dostane příležitost pro basový chorus. Na Mayallových albech něco neslýchaného, aby baskytara dostala tolik prostoru, potlačenější basovou linku v pozadí hraje Thompson. Něco podobného si „nedovolil“ v daném roce ani slavný Jack Bruce, který startoval sólovou kariéru (!). Výrazně rytmický pojaté jsou i klavírní party. Myslím, že album dostalo touhle skladbou zase trochu jiný rozměr…..

LYING IN MY BED – už jsem se bál, že na albu nezaslechnu zvuk varhan. Mayall mě vyslyšel a právě zde je máme možnost slyšet. Zato jeho hlas nezpívá, ale deklamuje. Klouzavé vysoké tóny se nesou trochu ve stínu Petera Greena. Pravděpodobně se nejedná o nějaké veselé téma, jak už ostatně prozrazuje samotný název a tak se nám tady ve středním tempu odvíjí poměrně zvláštní a smutný oddenek blues. Jako bych slyšel oddechování nebo povzdechy. Posluchačsky osobitá tečka za tímhle dalším Mayallovým albem….

Myslím, že vznikl velmi zdařilý derivát blues a jeho širší hledačská forma si našla citlivější posluchače, kteří se dokázali obejít od kvílející elektrické kytary a dunících bicích nástrojů. Mayall otevřel další hudební kapitolu svého bohatého uměleckého působení, která mě dokázala zasáhnout svojí podmanivostí a hledačstvím….
V dané době jsem měl sice 14 let, ale moji starší kamarádi byli naštvaní, protože tahle Mayallova parta vystupovala ve Vídni (nedaleko Brna) na studentském majálesu. Husák už ale v té době „zatvoril korso“ a tak britského bluesmana v dané době mohli vidět a slyšet jenom naši emigranti (ti ale měli asi jiné starosti). Na Mayallovu skutečnou hudební prezentaci jsme si museli počkat až do r. 1985 a já byl mezi těmi, kteří v Bratislavě na Búdkovej ceste tuhle legendu (třebaže zestárlou a hrají opět s regulérní bluesrockovou kapelou) viděl na vlastní oči….
Albu dávám čtyři hvězdičky a ještě bych i malinko přidal....