Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 29.09.2011

Legendární americký folk-singer, ale i „garážový rocker“ Neil Young nahrál za své umělecké kariéry opravdu dlouhou řadu alb akustického, ale i elektrického pojetí jeho hudby a tak je od šedesátých let z čeho vybírat. V jeho produkci najdeme vynikající alba, zajímavá alba, příjemná alba, ale také projekty, které se vydařily méně. Těch je naštěstí valná menšina.
Album On The Beach dlouho zůstávalo vzdáleno mé pozornosti. Nebylo běžně dostupné a nějaký čas se tvrdilo, že vyšlo pouze v USA a na evropském trhu není k dostání. Jestli to byla stoprocentní pravda nevím, ale milovníci Youngovy hudby se shodovali na tom, že album buď nemají, nebo ho mají pouze na magnetofonových páscích, anebo že znají některé skladby z výběrů. Tohle všechno nějakým způsobem jitřilo můj zájem o album On The Beach, až se na mě štěstí usmálo a kamarád, kterému album poslal otec z USA mi ho před mnoha lety odprodal, protože mu připadalo málo rockové… Tak tohle mi nevadilo v nejmenším a bičován zvědavostí, jaké tohle „nedostupné“ album bude, jsem se s ním hezky zblízka seznámil…

WALK ON – úvodní skladba se nese v bigbítovém duchu přesně podle Youngových písní, kořeněných rockem. Stejně tak by skladba ovšem mohla být úderným akustickým folkem. Elektrické kytary jsou řádně zaostřené, ale zase neřezají do uší natolik, že by překrývaly Youngův osobitý vokální projev. Na slide-kytaru se zde projevuje Ben Keith a baskytara a bicí nástroje jsou v rukou starých dobrých doprovazečů Billyho Talbota a Ralpha Moliny. Řízný melodický rock podle amerického modelu pozdních šedesátých let….

SEE THE SKY ABOUT TO RAIN – kolotavý zvuk elektrického piana vytváří sám Young na piano Wurlitzer, kterému sekunduje steel-kytara Bena Keithe vkládající do tématu countryové prvky, zatímco baskytaru nahrál jiný spolehlivý doprovazeč Tim Drummond, ale za bicími nástroji sedí člen legendárního Bandu – Levon Helm. Nemáme co do činění s nějakými rafinovanostmi, Young sází na přehlednou melodii a ani její harmonická složka nevybočuje z daného formátu. Lyrický název skladby odkazuje i na romantické nálady, které v závěru koloruje foukací harmonika Joe Yankeyi.

REVOLUTION BLUES – údernější rockové téma má svou přímočarost, ale i akcentovanou rytmickou dravost - rytmická jednotka je tentokrát ryze v rukou členů Bandu, Ricka Danka a Levona Helma. Dobře seřízená a sehraná a výtečně frázující Young sází úsporné kytarové tóny s protahovanými důrazy, na další kytaru mu vypomáhá známý kolega David Crosby a Ben Keith hraje na elektrické piano Wurlitzer. V jednoduchosti je síla a tahle skladba to potvrzuje každým coulem svou sdělností a vroucností v interpretaci….

FOR THE TURNSTILES – tohle je ovšem country music do morku kostí, ovšem v Youngově osobitém podání má jedinečnost nechtěného. Skladbu natočil jenom s Benem Keithem. Zatímco jeho kolega hraje na dobro a vypomáhá zpěvem, Young hraje na banjo. Oběma výtečným hráčům se podařilo vytáhnout z atmosféry blues venkovského typu a základní hudební motiv je výtečně rozehráván a svádí k dalším improvizacím, kterých se zde ovšem nedočkáme. Byla dána přednost syrové intimitě….

VAMPIRE BLUES – rytmika šlape zvolna a uváženě v základních rytmech. Žádné divoké breaky, ale důrazné dusání v taktech. Ben Keith se tentokrát posadil za hammondky, vypomáhá se zpěvem a dokresluje atmosféru a zatímco Young moduluje jednotlivé kytarové tóny v mezihře, druhý kytarista George Mitchell seká akordy do rytmického metra. Zvláštní až šamanské zvuky kolorují atmosféru jakoby starého indiánského obřadu a píseň zvolna odplývá do nekonečna…..

ON THE BEACH – zajímavý kytarový vstup, téměř jazzového pojetí. Správně líná atmosféra, hodně korespondující s obalem alba, kde cítíte jistou osamělost a vyprahlost na opuštěné pláži, když rekreanti se vrátili do měst a Young jako náhodný tulák se zastavil při pobřeží a hledí do nekonečna. Velmi tklivá skladba, střídající durové a mollové akordy v podmanivých náladách. Na elektrické piano Wurlitzer tentokrát hraje další Youngův kolega, Grahama Nash a vedle pleskající rytmiky vnímáme i percussion Bena Keithe. Velmi typický youngovský sound a skladba, kterou si nemůžete splést s žádným jiným písničkářem na americké scéně. Nekomplikovaná melodie se převaluje jako zklidněné vlny na pobřeží, na jehož okraji stojí Young s dlouhou hřívou otočen do vodního nekonečna…. Žádná bluesová forma, ale přesto z pocitů máme co dělat s vyprahlým bluesovým pojetím.

MOTION PICTURES – akustické kytara zvolna vyměňuje jednotlivé akordické hmaty, ke kterým vedle hlasu Young přidává i foukací harmoniku. Rusty Kershaw zajímavě ohýbá úsporným způsobem tóny své slide-kytary a Ben Keith si zakouzlí na baskytaru a víc k tomu nepotřebují. Mám pocit smutku, osamělosti a přesto nekonečné svobody, která nemusí znamenat jenom pozitivní pocity a tak velmi prostými vyjadřovacími prostředky docilují velké duševní vibrace, tak jak to umí opravdu v dané ryzosti snad jenom málo lidí…

AMBULANCE BLUES – závěrečná skladba je opět prostorem pro akustickou kytaru, ale je živější a hravější. Možná to způsobuje i fiddler Rusty Kershaw na „gajdy“, který dokresluje atmosféru a Ben Keith na baskytaru. Také Ralph Molina se zdrží divokých bubenických výpadů a hraje na buben holou rukou a tamburinou celkovou atmosféru „postraší“ Joe Yankee. Foukací harmonika a „gajdy“ dotvářejí další impresivní dojem stavu duše a mysli. Písničkářské blues, které bude inspirovat akustické kytaristy zkusit to po youngovském způsobu. Myslím, že jsem prožil malý svátek muzikantské ryzosti a lidské bezprostřednosti….

Neil Young je dnes americký písničkářský mýtus stejně jako Bob Dylan. Každý je jiný a přesto jsou si v něčem i podobní, třebaže Dylanův mečivý hlas není obecně přijatelný na rozdíl od Youngova podání – oba jsou ukotveni v blues…
Možná tohle album není pro každého přitažlivé a na jiných Youngových albech je více švihu, ostrosti a rozpoutanosti… tady šlo o něco jiného – možná o vysvlékaní pocitů, takové nahotě se snažím porozumět a myslím, že mi to nedá ani moc práce.
Čtyři hvězdičky si sám před sebou zodpovím.