bubak - @ 04.05.2016 | #

Příběh skupiny, která se stala legendou jen na základě svých koncertů, protože desku jim komunistická mašinerie nedovolila vydat. Každý, kdo se tehdy zajímal o rockovou hudbu tuhle skupinu znal, ale málokdo je viděl a slyšel. Jejich první album vyšlo v roce 1977 ve Francii na labelu Boží mlýn. Ta deska se jmenovala Egon Bondy Happy Hearts Club Banned a nahrávala se v improvizovaných podmínkách na hradě Houska, ale výsledné album je skvost nejen obsahem, ale i provedením obalu s rozsáhlou textovou přílohou v angličtině doplněné výstřižky z tuzemského tisku k případu Magor. Po revoluci se hodně změnilo a tvorba skupiny se objevila na různých nosičích, nejprve firma Globus vydala boxy 8LP a 8CD, následně vycházely desky na CD a počátkem 21. století vyšel dřevěný box v počtu 100 kusů s 15 CD. V současné době je v podstatě celé dílo této jedinečné skupiny nedostupné mimo desek co nahrála skupina bez Milana Hlavsy a vydala firma Guerilla Records.

Deska Muž bez uší obsahuje nejstarší nahrávky skupiny od roku 1969. Jedno z prvních vystoupení skupiny Plastic People Of The Universe se uskutečnilo v rámci II.českého beatového festivalu v roce 1969. To ale na této desce nenajdete, co tu ale z tohoto období je úvodní blok skladeb z kterého ční úvodní suita The Universe Symphony And Melody About Plastic Doctor ve dvou částech, přičemž první část má téměř dvanáct minut a druhá půl minuty. Mezi tyto dvě části je vložena titulní skladba s parádním textem. Tyto skladby zpívá bývalý zpěvák The Primitives Group Michal Jernek česko anglicky. Vsuvka v prvním díle, kde skupina postupně zahraje úryvky skladeb od Beatles, Kinks, Rolling Stones, které odmítne jako „for Plastic People nothing“ a po zahrání úryvku Motherly Love prohlásí „Frank Zappa to je ono“. Poslední blok z koncertu v hale ČKD polovodiče zpívá Paul Robert Wilson a skladby jako Indian Hay, The Tyger jsou neuvěřitelné tvrdé a hrané s ohromným nasazením. Tahle část je díky Paulu Wilsonovi zpívaná pouze anglicky. Mezi jednotlivými bloky hovoří Martin Jirous a skvěle dotváří atmosféru té pro skupinu nelehké doby. Celá deska trpí špatným zvukem, ale kdyby to někdo vyčistil a zkulturnil, tak by to ztratilo na autentičnosti. Skupina se těmito koncerty, jak už jsem napsal českou undergroundovou legendou, je docela zajímavé, že skupina režimu vadila a trpěla perzekucemi, ale když Milan Hlavsa na konci osmdesátých let založil skupinu Půlnoc, tak mu dovolila odjet turné v USA. Mimochodem tohle turné bylo poměrně úspěšné a o skupině se psalo i v americkém tisku.

Tahle deska je pro mě artefakt toho co dokázala parta kamarádů a když si ji pouštím tak jen proklínám tehdejší režim, který nejen mně zabránil poslechnout si Plastic People naživo a nejen tuhle kapelu. Pro mě je tohle album za pět hvězd.

b.wolf @ 05.05.2016 12:51:35 | #
luk63: o tomhle nebyla řeč, bohužel tihle vyjmenovaní prorežimní tragédi, o nichž jsem po hadráku věřil, že už je nikdy neuslyším, jsou ještě aktivnější než za totáče. Že PPoU komanči solili, není divu, stačí poslech takové Zácpy, že. Zkrátka "umělce" jako jsou PPoU, Kuličky aj., jejichž "tvorba" se vyznačuje naprostým hudebním neumětelstvím (záměrně nepíši amatérismem, jelikož do některých amatérů mají hodně daleko), snažící se většinou kanálním výrazivem nahradit nekvalitu hudby. To bohužel není výjimkou ani dnes, stačí si poslechnout "hudebníky" typu Morčata na útěku. Že byli ochotni se za svou produkci nechat zavřít, to je sice smutné, naštěstí to dnes nejde, ale to nijak kvalitu jejich výtvorů nezvyšuje. Nejsmutnější ovšem je, že Tebou jmenovaní prorežimní kašpárci včetně popového odpadu, jakým je např. V. Štancl, důvěrně nazývaný Miška Zadávit, o nichž jsem věřil, že už je nikdy neuslyším, natož abych je viděl, jsou plné rádia a bedny...