Reakce na recenzi:

MEK - @ 14.12.2009

Album "Vožralej jak slíva" vyšlo v roce 1997 v době návratu PPU, společně s pozdním projektem "Hovězí porážka", a pro neznalé posluchače to byla pořádná dávka ke strávení. Hodina a čtvrt koncertních snímků, zvuk odpovídající špatným technickým možnostem (přesto však skvěle ošetřený) a kapela ve stádiu, kdy se často přikláněla k atonální hudbě. Jaký je tedy klíč k proniknutí ? Je to rozhodně jakási magie, která obestírá hypnotické riffy. Potom fakt, že Plastici rozhodně uměli hrát, a uměli skládat, a že tak čili velmi originálně. Ano, je zde slyšet, že měli rádi Zappu nebo E. Varése, ale Milan Hlavsa dokázal napsat výrazné a silné riffy, jejichž podání bylo suverénní. A všechno má neuvěřitelnou nadstavbu a dodnes svěžest díky provokativním básním Egona Bondyho.
Otevírák NF 811 je nekonečná pochodová smyčka, ale snadno se necháte unést. Další skladba má základ v tedy oblíbeném vtipu (jací jsou čtyři největší nepřátelé sovětského zemědělství ? no přece: jaro léto podzim zima), kdo si to nikde nepřečte, bere to spíš jako hříčku. Song Komu je dnes dvacet je nejtvrdší oříšek co do poslouchatelnosti, ale hned následující Růže a mrtví je fantastická kompozice se zabijáckým riffem uprostřed. Pecky jako Já a Mike, Francovka, My guitar nebo Prší, prší jsou valivé rockové věci, velmi netuctové a hypnotické. Dojde i na sympatické úchylárny jako Traktory či Včera v neděli. Ale nad každým tónem tohoto cd, jehož booklet se mimochodem dá číst jako kniha, se vznáší něco, co mohlo ve své době slyšet jen málo lidí, ale je neskutečně dobře, že se neztratilo. Klobouk dolů před spravovatelem vydávání kompletu Jaroslavem Riedelem.