Reakce na recenzi:

Petr Gerneš - @ 26.06.2013

The Plastic People of the Universe je kapela, která absolutně změnila (společně s Emerson, Lake and Palmer a The Doors) můj úhel pohledu na rockovou hudbu. Právě díky ní jsem zjistil, že rock, to není jen takové to klasické, drsné bigbítové dunění, že v jeho rámci dají se vytvořit vysoce hodnotná díla, která se mohou členit mezi artificiální hudbu. Tahle jejich deska to jenom dokazuje, navíc skvěle reflektuje jejich přerod ze souboru převážně se věnujícímu krátkým celkům, ve skupinu, pro niž není problém interpretovat rozsáhlé kompozice na velmi těžká témata.


Album otevírá osmadvacetiminutová skladba 100 BODŮ na libreto Františka Vaněčka. Monotónní, ale ve své jednoduchosti a nevybíravosti extrémně působivý text podtrhl Milan Hlavsa hudbou, která se už podstatně odlišuje od jeho předchozích děl, a to nejen délkou. Zatímco předchozí repertoár byl postaven hlavně na silném riffu a jeho tak trochu disharmonickém rozvětvování, v této skladbě se pracuje s více motivy, které se vzájemně proplétají a vytváří zajímavý podklad pro Hlavsovu sugestivní recitaci.


Poté následuje DOPIS MAGOROVI, zhruba dvacet minut trvající celek, představující opět úplně jiný způsob kompozice. Hudební složka je svým způsobem upozaděna a hlavní slovo zde dostává Brabencův text, působivě přednášený hlavními postavami československého disentu, kteří byli k tomuto úkonu přizváni. Podle mne se jedná o velice zajímavou skladbu, která by měla být pouštěna každému, kdo pochybuje o hrůznosti a blbosti minulého režimu.


PHIL ESPOSITO se asi moc vážně brát nedá. Podle všeho se jedná spíše o věc tak trošku happeningového charakteru, pravděpodobně v režii páně Brikciuse. Rozhodně si ovšem nemyslím, že by jí to nějak ubíralo na kvalitě, naopak je vcelku dobře poslouchatelná a člověk se u těch prazvláštních hudebních ploch dobře pobaví a na chvilku možná ucítí závan dávno zašlých dob pospolitosti, v níž se tenkrát Plastici pohybovali.


Další tři skladby jsou nahrávky hudebních ploch, které měly sloužit jako podklad pro Hlavsovo zhudebnění Brabencových textů, vycházejících ze Solženycinova ,,Souostroví Gulag". K realizaci toho projektu ze smutných a pochopitelných důvodů nedošlo, a tak po něm zůstaly jenom tyto tři skladby, které se v pozměněné podobě objevily na dalším albu Plastiků jménem ,,Hovězí porážka". Zde je ovšem můžeme slyšet v originální formě, za což jsem vydavatelům velmi vděčný :


METASTÁZE je silná skladba, založená na prostém, ale důrazném klávesovém motivu, podporovaném pulzující baskytarou a divokými bicími, nad níž se vznáší Leštinovy a Kabešovy smyčce, a Brabencovy a Stádníkovy dechy, utvářející spolu prazvláštní, epické melodie, vytvářející tak trochu dojem, že se před námi otevírá obrovská pláň, nad níž víří divoký vítr a zuří strašná bouře.


Zvláštní obrazotvornost Hlavsovy hudby z tohoto období podporují i dojmy ze skladby KOLEJNICE DUNÍ. Nekompromisní rytmika nabere hned na začátku skladby rychlé tempo, do něhož se skvěle vnoří ostatní hráči, aby nás zarazili hluboko do křesla svými přímo brutálními výkony. Ze svých nástrojů vydávají strašlivě krásné zvuky, které u někoho můžou nabudit tak trochu paranoické či schizofrenické dojmy. Po kratší době trvání ovšem před člověkem vyvstane dokonalý obraz supící lokomotivy, jenž šokuje svou věrností.


SOCIÁLNĚ BLÍZCÍ vrací se, co se týče formy, zas k předposlední skladbě. Zde ovšem není cítit tak velký rozdíl mezi harmonickým podkladem a melodickou složkou, oba dva tyto elementy spolu vzájemně splývají ve vážných tématech, které se později asi staly základem pro legendárního KANÁRKA (spíše ale pro tu původní verzi).


Šestá stopa album uzavírá, a mně nezbývá nic jiného, než zatlačit slzu a tento článek uzavřít. Nuže, podle mne se jedná o výjimečný vydavatelský počin, který velmi oceňuji. Představil mi moji oblíbenou skupinu opět z jiného úhlu pohledu, jako kapelu aktivně experimentující, tak trošku blbnoucí, a tímto dozrávající k ohromným hudebním celkům. Za toto dávám bez diskuzí pět hvězdiček!