Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 11.08.2012

K The Plastic People Of The Universe mám zvláštní vztah. Dokázala mě uhranout jejich undergroundová orientace a totální vybočení ze zavedených modelů hudby, která se u nás prezentovala v době normalizace. Netvrdím, že jsem jejich totální skalní fanoušek a mám řadu výhrad k jejich hudebnímu materiálu. Vzhledem k tomu, že ale nahrávací procesy jejich alb se neděly vždy v klidu, pohodě, a s maximální koncentrací a kapela zápasila se zvukovou a aparaturovou problematikou s ohledem na mnohdy kostrbaté instrumentální výkony, přesto jsem schopen před mnoha jejich počiny uznale přitakat…..
Kapelu jsem viděl naživo v Brně poprvé v r. 1997, kdy tohle album bylo natočeno a byla to také vůbec premiéra kapely v jihomoravské metropoli vůbec a já při tom nemohl chybět. Odezva byla tak velká, že davy lidí zastavily málem dopravu a sál Musilka praskal ve švech. Hodně lidí podcenilo tehdy okolnost, že „lístky budou“ a tak zůstaly davy stát prý po celou dobu koncertu venku a naslouchaly přes zdi koncertu téhle undergroundové legendy.
Koncert mě velmi mile překvapil výtečným zvukem a vypilovanými instrumentálními výkony, které rázem popřely jakékoliv pochybnosti o schopnostech kapely. Koncert se prostě vydařil v tom nejlepším slova smyslu…… S kapelou jsem seděl jako novinář v r. 1993 v těsné blízkosti na koncertě Velvet Underground a pozoroval jsem na nich, s jakým zadostiučiněním jejich koncert vnímají. Navíc se s nimi pěkně vyprávělo a nehráli si na nějaké hvězdy nebo legendy… Dodnes se těším z knihy jejich textů, kterou mám podepsanou od kapely s věnováním od Mejly Hlavsy a jsem strašně rád, že jsem koncert viděl na vlastní oči. A jeho živá verze je tady.

PODIVUHODNÝ MANDARIN – úderný riff, který hypnoticky přivolává klasické plastikovské téma a už stojí před mikrofonem charismatický Mejla Hlavsa. Skladba stojí na formálním minimalismu, v němž cítím formálně virtuální propojení Velvet Underground s určitým obdobím Davida Bowieho. Mezihra vykazuje výraznou souhru a rytmickou a instrumentální sevřenost. Kytarista Joe Karafiát zde vstupuje destruktivními zvuky kytary do tématu, stejně jako Vratislav Brabenec se syrovými neučesanými tóny. Pořádný nástup!

DVACET – rytmické postupy mají svou čitelnost a nekomplikovanost. Hlavsa na baskytaru a bubeník Jan Brabec udržují stejnou rytmickou formu bez nějakých závratných prom,ěn a breakových překvapení a v tom tkví jejich půvab. Brabencova hra na saxofon by asi sólisty Gottovy kapely vyvedla z konceptu, ale je zřejmé, že poslouchal i on v mládí Johna Coltranea a dovedl z jeho odkazu těžit…

ZÁCPA – melodická linka je srozumitelně stručná a nepřipravuje žádná zásadní vybočení. Ve skladbě se projevuje na klávesy Josef Janíček, který sem vkládá téměř jazzové postupy a do freejazzových sfér posouvá svoje destruktivní hraní opět charismatický Brabenec. Těží se zde z napětí a uvolnění emocí a skladba v podstatě formálně velmi jednoduchá dostává jednotlivými vstupy nový smysl…. Joe Karafiát sem nahrál rozevláté kytarové sólo téměř artové typu a posouvá model skladby od undergroundu někam dál, třebaže závěr je opět v režii jejich stylu…

TOXIKA – destruktivní zvuky v úvodu za hutné podpory činelů otevírají další skladbu. Jede v dusavém tempu a jsme v ní svědky avantgardního minimalismu, do kterého vstupují elektronické prvky trochu ve stylu experimentů Roberta Frippa, ale také elektrická viola Jiřího Kabeše. Zde se vytváří osobitý model dramatického charakteru s napínavými melodickými akcenty nad dupajícími bicími a pulsujícími basy. Skladba má v sobě výrazné napětí, které vrcholí ve zpomaleném finále…..

OKOLO OKNA – baskytarové tóny a šumění činelů s elektricky vyráběným efektem a bloudivým saxofonem mě přivádějí k některým okamžikům sekvencí u Milese Davise, k čemuž skupina dospěla pravděpodobně zcela nezáměrně a vytváří v této skladbě spíš různé zvukové imprese. Nicméně základní basový riff skladbu zkonsoliduje a z jejich kontur teď vystupuje její obnažená podoba.

SPOFA BLUES – tady se kapela dostává do téměř jazzové polohy. Joe Karafiát zde hraje v oktávách jako Wes Montgomery a v legátových proměnách použije velmi decentně wah wah pedál a promění skladbu v avizované blues. Skladba je samozřejmě laděná do ponurého undergroundu depresivními citacemi léků, čehož se ujímá vedle Hlavsy i Brabenec, ale i Janíček.

PRŠÍ, PRŠÍ – téměř funkový začátek s tajemným riffem na elektrcikou violu mi trochu připomíná názvuky arabské hudby. Sound je ovšem velmi hustý bez nějaké zpěvné nelibozvučnosti. Rockové napětí je dáno pořádným nápřahem. Zpěv spíš připomíná deklamativní vyjadřování pocitů. Bubeník Brabec je stručně jednoduchý, ale dokáže sem vložit zásadní rytmické akcenty a zase zde máme syrové freejazzové saxofonové tóny. Rytmicky základ je hypnotický, ale melodická struktura je díky viole, kytaře a klávesám dravá a má ten správný undergroundový sound, který mě dostává….

NIKDO – Kabešova viola otevírá další skladbu. Její elektricky deformovaný tón navíc pod poruje wah wah pedal a tak tady máme opravdu avantgardní pojetí hudby, trochu v pojetí Franka Zappy počátku sedmdesátých let. Musím konstatovat, že pro řadu posluchačů bude tenhle kousek asi dost těžko stravitelný, třebaže v dalších postupech se z něho odfiltruje ten syrový balast instrumentace a opět je zde ten minimalisticky model opakujícího se odzbrojujícího tématu. V e skladbě je cítit kompoziční snaha vystavět model silného tématu. Po zpívané části přichází opět ona destruktivní fáze, milovníky Plastiků oceňována a jejich odpůrci nenáviděna….

ELEGIE – rockově přímočařeji zní další skladba s vypilovaným riffem. Kytarista Joe Karafiát zde drží instrumentální rovinu, zatímco kapela popustí uzdu svému klasickému běsnění v dalším, schématu. Instrumentální mezihra zní zajímavě má tři roviny – kytarovou – ostatních nástrojů a rytmiky. Rytmus pumpuje a dusá a strhává jako dravý proud řeky….

ŠEL PRO KREV – název skladby je hodně ponurý a i když schéma skladby vykazuje jistou příbuznost s předešlým pojetím, vstupuje sem jiné rytmické akcenty a když kapely opustí základní motiv, přichází sem ještě hutnější harmonické sevření. Mejlův hlas za asistence Pepy Janíčka svým ortelným hlasem deklamuje téměř hororové téma. Karafiát zde na kytaru řádí velmi agresivním způsobem a dodává skladbě patřičnou instrumentální hodnotu a Kabešova viola onen ortelný sound za asistence bzučení kláves….

VRÁTÍ SE – tohle je uhrančivý hudební underground na první poslech (velmi chabý pokus v podobném duchu byl činěn v Majoru Zemanovi – Mimikry). Brabenec tady řádí opět ve freejazzovém duchu na plný plyn. Docela mě vzrušuje výkřiky Mejly Hlavsy a další hlas Pepy Janíčka. Rytmus je agresivní, ale ta stupňující se harmonická struktura v závěru a důrazné akcenty jsou opravdu vrcholy téhle výtečně pojednané skladby…..

KANÁREK – napětí přetrvává i v další skladbě. Rockový model je dobře vypilován a střídání nálad skladbě dodává jakousi vzletnost. Instrumentace je dobře zaranžovaná a má působivé emocionální ztvárnění. Místy mám pocit, že by se skladba v instrumentální rovině dala použít jako soundtrack k nějakému thrilleru. The Plastic People Of The Universe zde deklarují svou příslušnost k rockové identitě, ale zároveň i k melodické složce, která je základní stavebním kamenem téhle kompozice……

ŠPATNÁ VĚC – tahle skladba má svou přímočarost a rytmickou a instrumentální expresi. Spíš mě ale připadá, že by se lépe hodila do repertoáru takových Garage – pojetím a soundem. Ostatně Mejla byl s touhle kapelou v jisté době aktivně propojen. V žádném případě se nejedná o nějakou „špatnou věc“, ale myslím, že místo téhle skladby zde mohla být zařazena jiná skladba, které by lépe odpovídala jejich pojetí, ale je třeba vzít v potaz, že tohle je živák a tak na něj platí trochu jiná pravidla. Destruktivní zvuky elektrické kytary a elektrické violy jsou neodbytně živelné, stejně jako hřmící uhánějící rytmika….

MAGICKÉ NOCI – tohle je ovšem famózní tečka za celým koncertem. Majestátně znějící téma s asistencí originálního thereminu a pak už přichází slavný riff opakující se tajemnou šamanskou neodbytností. Tohle jsou The Plastic Of The Universe ve své originální poloze. Nechci zrovna tvrdit, že máme co do činění s jejich nejlepší skladbou, ale pokud bych měl nějakou z nich vybrat jako pilotní model, asi bych sáhl po ní. Musím konstatovat, že je v ní opravdu něco okultního a působí jako magický rituál. Instrumentace je vyvážený a Karafiát, Kabeš, Janíček i Brabenec zde dostávají příležitost pro vytýčení svého prostoru a přitom dosáhnout kolektivní soudržnosti. Charismatický Mejla Hlavsa dodává skladbě jedinečný rozměr a erupce nástrojového běsnění opět vyvrcholí vzestupnou harmonií a jeho laskavým způsobem se rozloučí s publikem…..
Zcela nečekaně je sem připojen za asistence kláves další motiv zpívány celou kapelou v odvázaném pojetí s výraznou nadsázkou vtipného textu, který vnímám jako takovou třešničku na dort....

Z tohohle alba jsem nadšen a jsem rád, že vyšlo. Pokud bych měl někomu, kdo s touhle kapelou nemá žádné zkušenosti a jenom o ní četl a slyšel, doporučit nějakou jejich hudbu, asi bych zvolil právě tohle album… Řada věcí na něm je vybrána z jejich asi nejlepšího alba Egon Bondy´s Happy Hearts Club Band, což o lecčems svědčí. Je totiž svědectvím o tom, že i podceňovaná a hudebně znevažovaná kapela jako The Plastic People Of The Universe se dokázala vytvarovat k přesvědčivému koncertnímu tvaru, který má svou jasnou tvář, včetně soundu. To byl velký krok vpřed, který mě pohltil. Tohle je ten pravý a pádný důvod proč kapele dám absolutorium – tedy pět hvězdiček!