Reakce na recenzi:

Snake - @ 07.03.2014

Nejeden smrtelník tráví relativně složité King Crimson docela těžko, i já musel jsem je začít užívat opatrně, tedy po kapkách. Postupoval jsem krůček za krůčkem a vzal jsem to pěkně z gruntu od tohoto dnes už legendárního debutového alba. Dlouho jsem měl jen mizernou kopii, kterou ze svého cd udělal mi kolega ze zaměstnání s tím, ať poslechnu si, kde začínal Greg Lake. Při saxofonové jazzrockové buřině v úvodní skladbě 21st Century Schizoid Man valil jsem bulve a kroutil se jak žížalka, však jsem byl taky do té doby zvyklej na něco úplně jiného. Ovšem s každým dalším poslechem bylo to lepší a lepší a postupem času jsem si album zamiloval. Jen ten nákup originálního nosiče jsem pořád odkládal, anžto vadil mi zvuk. Bylo to snad vůbec první vydání na cd a při jeho poslechu nemohl ubránit jsem se dojmu, že mám hlavu pod vodou. Až jsem při brouzdání po e - shopech narazil na fungl nové vydání z roku 2009, s remastery Roberta Frippa a Stevena Wilsona a tady už nebylo co řešit. Nákup jsem uskutečnil a od té doby si In the Court of the Crimson King vychutnávám v prvotřídní kvalitě.

Desku samotnou nemá cenu blíž představovat, to bych tahal špalky do lesa. Trochu zevrubněji bych tak chtěl přiblížit jen bonusy, pro případ, že by si chtěl někdo tuhle nálož na 2cd pořídit do sbírky.

Disk č. 1 obsahuje album ve formě 2009 stereo mixu, na kterém se podíleli oba již výše zmiňovaní pánové, tedy Fripp & Wilson. Jako první bonus navíc je tu "full version" skladby Moonchild. Tato je hudebními fanoušky přijímána značně rozporuplně a já patřím k těm, které cinkání, klepání, ťukání, šmrdlání a škrundání spíš nudí. Stačily by mi první tři minutky a šmytec. A teď si představte tuto původně devět minut dlouhou záležitost ještě o nějké tři minutky delší... Dále nacházejí se tu dvě různé verze křehké balady I Talk to the Wind. Ta první je instrumentální a ryze akustická a není tedy slyšet nic jiného, než zvonění strun a flétna. Úplná pohádka a moc se mi to takhle zamlouvá. Ta druhá už je velmi podobná té oficiální, malé rozdíly jsou jen v mixu. Bonusová verze je o něco delší a v závěru je tu ke slyšení Frippovo kytarové sólo. Nu a pak je tu ještě instrumentální podoba písně Epitaph a světe div se, ono to docela dobře funguje i bez Lakeova zpěvu. Tohle se opravdu povedlo a je to výborné ! Na úplný závěr je tu taková celkem zbytečnost a to fragment z natáčení "hučivě větrné" introdukce samotné desky. Jistě si všichni dokážete vybavit zvuk, kterým nahrávka začíná...

Disk č. 2 představuje album jako Original Master Edition 2004, na které zapracoval remasterenko Simon Heyworth a prvním z bonusů je killer v podobě instrumentální 21st Century Schizoid Man. To je divoká jízda a absolutní kladivo v jednom. Paráda. Další nášup tvoří dvojice skladeb z BBC sessions - I Talk to the Wind a opět 21st Century Schizoid Man. Potěší, kvalita zvuku u prvně jmenované je tady ale přece jenom o hodně horší. Na druhou stranu máme jedinečnou možnost vychutnat si 21st Century Schizoid Man s čistým - tedy nijak nezkresleným - zpěvem Grega Lakea. Úplné finále tvoří singlové mono verze The Court of the Crimson King part 1 a part 2. Jak už název napovídá, byla tato hymna původně docela nešetrným způsobem rozdělena na obě strany singlu. Je to sice zajímavé, však nikoli nezbytné...

Miluji tuhle desku a těch šest minut - improvizace ? experimentu ? vaty ? - ve skladbě Moonchild na tom nemůže nic změnit. Desku In the Court of the Crimson King považuji za jeden z pilířů progresivního rocku a dávám * * * * *.