Reakce na recenzi:

Akana - @ 08.07.2014

Jeden ze základních kamenů žánru, pro který se vžilo dost vágní označení progresivní rock. To, co se pod tímto pojmem rozumí, už samozřejmě dávno pokrokové není, pro kapely z téhle objemné škatulky je příznačná spíš záliba v komplikovanosti: kompoziční, hráčské, harmonické, koncepční. Pryč s nedůstojným drhnutím tří akordů nebo bluesových dvanáctek, pryč s plytkými veršíčky o lásce, jdeme dělat umění. Více je více. Že tenhle přístup vede často k nabubřelému kýči ale ještě neznamená, že je slepou uličkou. Nejen živočišnými pudy živ je muzikant, také intelekt je třeba ukojit a pokud je co nabídnout, nezáleží tolik na formě. King Crimson jsou zářným příkladem toho, jak utéct rock'n'rollovému jádru a stejně kreativně čerpat z bezbřehých možností jazzu nebo vážné hudby, ale nezabřednout do manýristické pompy.

Dobře známý mohutný riff skladby 21st Century Schizoid Man s dominantním saxofonem Iana McDonalda otvírá jejich první album ve velkém stylu. Zkreslený zpěv Grega Lakea v sérii nervních stoptimů působí až agresivně a zneklidňující atmosféru neuvolní ani střední část, v níž se rytmika rozběhne téměř jazzově, ale s důrazem nikoliv na improvizaci, ale na přesnou prokomponovanost. I Talk to the Wind se ponoří do výrazně klidnějších vod. Robert Fripp, jehož přístup ke kytaře je rovněž spíše architektonicky promyšlený než intuitivní, přeladí do čistých měkkých tónů a vede něžně zaujatý dialog s McDonaldovou flétnou, v jejíž partech jako bych slyšel tikat flamengovské hodinky s kuřetem.

Mellotron, pro rané období kapely signifikantní nástroj, dostává největší prostor v krásné baladě Epitaph. Tenhle osobitě znějící instrument nemá dynamické ani barevné možnosti smyčcového orchestru, jehož zastřešující funkci ve skladbě zastává, ale právě tím vytváří snovější, přízračnější prostor pro tísnivě vizionářské verše Petera Sinfielda, textařského i výtvarného ideologa kapely. Dvanáctiminutová Moonchild nejdříve rozvíjí předchozí zadumané nálady, křehké melodické linky ale posléze přetne pasáž sestávající ze skrumáže těkavých úderů a tónů. Pro King Crimson typický experimentální výlet mimo libozvučnou pompu, k jakým drtivá většina jejich prog kolegů nenachází odvahu. Závěrečný hymnus The Court of the Crimson King je návratem k velkorysému, hutnému zvuku z úvodu, opět za vydatného přispění mellotronu.

Dvůr Karmínového krále ukázal cestu mnohým. Přivedl do populární hudby výpravnost a epičnost nejen narativní, ale i hudební. Sinfieldovy fantazijní texty, rozmáchlé členité kompozice, Frippovo kytarové novátorství, riskantní experimenty, tím vším nastavili King Crimson svým následovníkům laťku zatraceně vysoko, v dalších letech jí ještě několikrát poponesli a i když si zachovávali určité charakteristické rysy, dlouho byli s to se úspěšně vyhýbat sebevykrádání. A nejen to, jako snad jediní z artrockové extraligy dokázali čelit zavilému útoku punku a nové vlny a jejich výdobytky dokonce originálním způsobem využít. Tímhle albem začíná jedna z nejzajímavějších expedicí napříč hudebními styly i údobími.