Reakce na recenzi:

Voytus - @ 17.11.2008

Poslední řadovka Thin Lizzy z roku 1983 pro mě byla, navzdory průměrným hodnocením, příjemným překvapením. Od začátku až do konce nekompromisní rychlá jízda, bez jediného oddychového místa. Inspirováni novovlnovým ostrovním heavy metalem, vydali svou nejtvrdší desku. Jistě se na tom podepsal především stav Phila Lynotta. Ať už problémy s drogami a alkoholem, nebo jeho rozvod, na tomto albu se ze všeho zpovídá, nadává, křičí, zoufá si a je emotivnější než kdy předtím. A dalším důležitým prvkem na agresivnějším vyznění celého alba je nový kytarista, v té době třiadvacetiletý John Sykes. Klávesista Darren Wharton se podílel už na dvou předchozích deskách.
Hrom odstartuje titulní skladbu, která má schopnost posluchače převálcovat a zároveň ho donutí si zpívat refrén. Rychlé tempo, sekané riffy, kytarové a klávesové orgie a Lynott, který ze sebe chrlí text tempem, jako by neměl šanci jej do těch pěti minut nacpat.
Podobně druhá This is the one. Lynnotovi zhrubl hlas, což ještě umocní jeho zoufalý projev, a sem díky tomu perfektně sedne. Píseň má chytlavý refrén, který jen tak z hlavy nedostanete.
Zdánlivé zklidnění přichází se třetí skladbou - The sun goes down, ale při poslechu textu je jasné, že Lynnot svůj rozvod nesl opravdu těžce. I v hudbě je cítit jakési napětí.
Pak přichází nejlepší skladba desky - The holy war, ve které se jako v jedné z mála skladeb objeví i kytarové dvojhlasy, pro Thin Lizzy typické. Úderný riff provází Philův text o smyslu svatých válek, všeobecná beznaděj, příznačná pro toto album, je tu téměř zhmotněná.
Cold sweat je další rychlá pecka, trochu tuctová, ale neurazí.
Someday she is going to hit back má dlouhý rozjezd, melodicky jsou to typické osmdesátky, ale rukopis TL je pořád znát.
V metalickém boogie Baby please don't go promluví zoufalý Lynott naplno o bolestném rozvodu. Napětí se stupňuje. Zabijácké kytarové sólo v půli skladby by jim kdejaká tehdejší metalová mlátička mohla závidět.
Předposlední Bad habits táhne Philův úlisný projev. Ani mu nemusíte rozumět, ale tušíte, co si myslí. Zpěv je ještě skvěle rozoostřen delayem. Hudebně je to důkaz, jak málo stačí, aby vznikla úderná pecka. Refrén neobsahuje nic jiného, než opakující se název písně. Jinak největší pohoda desky. Vhodně umístěna před závěrečnou jízdou Heart attack. Opět zdvojené kytary, sbory obou kytaristů a klávesisty a zoufalý Phil, který v textu umírá na srdeční záchvat, předávkování, udušení...Varování?
Lynott rozpustil kapelu a o tři roky později zemřel - měl nemocná játra a ledviny, před smrtí onemocněl zápalem plic a zemřel na zástavu srdce 4.ledna 1986. Pro strádajícího muzikanta to možná bylo i vysvobození.
A to už byl v plánu comeback TL a plány na novou desku. Na druhou stranu jako Philova závěrečná zpověď je to vážně síla.