vmagistr - @ 06.03.2011 | #

Druhé řadové album King Crimson částečně pokračuje v šabloně narýsované při stvoření jeho předchůdce, v nejednom směru je ale oproti In The Court Of The Crimson King krokem vpřed (nebo minimálně úkrokem do strany). Především jej vnímám jako podstatně temnější kus muziky - v některých pasážích ve mě vyvolává podobné pocity jako debut Black Sabbath, vydaný téhož roku. Navíc zatímco In The Court Of The Crimson King poměrně snadno "ukazuje barvu" a atmosféra celého alba je doslova hmatatelná, na In The Wake of Poseidon mi všechno přijde zastřenější, nekonkrétnější a tím pádem i tajuplnější - nebo spíše děsivější?

A nejedná se jen o ďábelskou suitu The Devil´s Triangle (i když právě tu pokládám za středobod desky a místo, odkud vedou nitky depresivních nálad rozprostírající se po celé její ploše), třeba i dvojskladba Pictures of a City/42nd at Treadmill má v sobě něco hluboce neklidného, zárodek běsu. Protiváhou k temným pasážím alba by mohla být klasická Lakeova balada In the Wake of Poseidon/Libra's Theme, ale také v ní zpěvák - v souladu s duchem desky - nechává mnoho nevyřčeného a přispívá tak k tajemně neúplnému vyznění tohoto crimsonovského počinu. Nesmím samozřejmě opomenout ani singlovou lahůdku Cat Food - tato skladba se mi jako jediná (tedy kromě tří kratičkých akustických předělů) jeví laděná pozitivně. Asi nejuhlazenějším číslem alba je pak křehká skladbička Cadence and Cascade nazpívaná novým hlasem skupiny Gordonem Haskellem - ale i ona podle mého poněkud klame tělem a poklidná atmosféra je jen zástěrkou pro něco divokého, hrozivého tam vzadu v podvědomí. I obal desky s různými obličeji jakoby se snažil naznačit existenci mnoha pudových příšer v každém z nás - no, možná bych to s tou psychoanalýzou neměl tolik přehánět...

Ale ačkoliv jsem právě In The Wake of Poseidon popsal jako album plné neklidu, nepokojného očekávání a záblesků úděsu, právě tyto znaky z něj činí výtečný materiál k poslechu do určitých nálad. Desku si nepouštím ani zdaleka tak často jako crimsonovský debut, ale když přijde to správné rozpoložení, vychutnávám si ji úplně stejně. Není to sice na plný počet, ale čtyři hvězdičky mohu dát myslím zcela po právu.

Petr Gratias @ 27.08.2011 09:03:33 | #
Zajímavé postřehy a komentáře....
Osovně si myslím, že alba In The Court Of The Crimson King a In The Wake Of Poseidon jsou pravděpodobně nejprogresivnějšími hudebními počiny dané doby a výrazně přesahují cokoliv, co v dané době vyšlo na albech.
Jsou příkladem, že King Crimson, v té době ještě ne úplně pod kontrolou autokratického Roberta Frippa, se dostali svým myšlením, pojetím, aranžováním až tam, kam řada skupin nemohla dosáhnout.
Objevuje se termíny progressive rock, art rock....
možná že ani tyto nejsou úplně nejvýstižnější.
Jsou zde postupy symfonického pojetí, artificiální hudby, jazzu, ale i ty krásné subtilní balady.
Ten výsledný tvar, navzdory jisté roztříštěnosti je ale stejně impresivní a nenapodobitelný. Svědčí o tom i vaše reakce...
Jenom škoda, že se v době kdy se tyhle projekty rodily se také neuměly odpovídajícím způsobem natočit. Nebylo to jenom obsluhujícím personálem, ale technickými možnostmi ve studiu a tahle hudba si přímo vyžaduje, aby byla nahrávána více filigránským způsobem se smyslem pro zvukové proporce.
I když byla alba remasterována a remixována, z mého subjektivního pohledu zde stále nebylo dosaženo zvukové vyváženosti a větší čitelnosti...
K "Poseidonovi" napíši recenzi někdy později určitě také.
King Crimson sedmdesátých let jsou pro mě absolutním zjevením...