Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 18.03.2013

Album Ragged Glory od Neila Younga rovněž patří do období přelomu totality v demokracii a vzpomínám si, že album mezi zahraničními tituly bylo jedním z prvních, které jsem v CD verzi zaregistroval u nás v obchodech. Samozřejmě, že hlas a vyprahlost po zahraniční hudbě byla v té době veliká, a tak se album jako novinka poměrně rychle prodávalo. Jako Youngův milovník jsem neodolal ani já. Měl to však být „elektrický“ Young (s Crazy Horse) a tak jsem musel počítat s úplně jinou hudbou než s příjemnými akustickými baladami… Ale pamatuji si, že na albu bylo napsáno magické DDD – tedy zvuk měl být „inženýrsky“ dokonalejší (!)


COUNTRY HOME – syrový sound elektrických kytar téměř ve stylu seattleovské školy amerického rocku… takhle bych nějak charakterizoval zvuk, který se na mě line. Hudba je syrová, s řadou třísek a hrubého povrchu, ale má jasnou melodii a přímočaré aranžmá. Rock se zde vrací ke svým kořenům, nic nepředstírá a obnažuje se ve své bytostné podobě. Ralph Molina sice hraje na bicí základní postupy, se kterými by si poradil víceméně každý průměrný bubeník, ale v první skladbě to nijak nevadí. Také baskytara Billyho Talbota nepředstírá velké mistrovství a tak tu máme zástupce melodické linky – kytaristu Franka Sampedra, který hraje skvělé nekomplikované doprovody a samozřejmě Neila Younga. Ten hraje sólovou kytaru v melodickém základu a nechává pracovat syrový melodický zvuk za sebe. Třebaže je hráčsky kreativní, nedá se říci, že by zde bořil nějaké bariéry. Spíš si hraje se zvukem a prozkoumává jeho možnosti. Jeho pěvecký podíl je samozřejmý, bezprostřední a okamžitě ho poznáte….. Kytarové vazbení má opravdu dlouhý dozvuk.

WHITE LINE – syrový sound pochopitelně pokračuje. Změnil se rytmus a Crazy Horse hrají opět naplno. Písnička by mohla být v akustické podobě nazvána country-rockem, ale tady se rockové principy vzdalují nějakému Nashvillu a Tennessee. Bicí a baskytara vás odzbrojí svou jednoduchostí a přímočarostí. Poslouchat se to ale dá, a dokázal bych si skladbu představit jako soundtrackový podkres k nějakému modernějšímu westernu. Hudba je čitelná a předvídatelná od začátku do konce.

FUCKING UP – Neil Young se nebojí použít ani drsnější méně etický název a tak Molinovy bicí změní způsob hry (třebaže ta důraznost zůstává přítomna). Kytary jsou stále syrové a dravé a k Youngovu hlasu se přidává i druhý kytarista Sampedro. Kytarové akordy drhnou jako řemen na transmisi a když pořádně vytavíte volume doprava máte domá slušný rockový uragán s opakujícím se riffem. Youngovo kytarové kvílení má sice do Hendrixe daleko, ale myslím, že někde v dálce ta inspirace kytarovým géniem je zpozorovatelná. Dokážu si představit, jak kapela řádí na doraz na otevřených amerických scénách na festivalech s velkou odezvou publika. Má to šťávu a poctivou syrovost. Řada destruktivních zvuků možná Youngovy milovníky subtilních akustických balad vyděsí, ale neměla by – tahle Youngova poloha není nijak neznámá. A opět se nekonečně dlouho vazbí…. Máte pocit, že se blíží kobercový nálet.

OVER AND OVER – pořádně odpíchnutý kytarová úvod s prokreslenějším tématem. Ve skladbě je najednou více tónů, ale její princip zůstává identický s předešlým materiálem. V pozadí slyším zatlumené zvonění akustických kytar, které překrývají Molinovy hřmotné činely, třebaže jeho bicí jsou opět hodně stručné a jednoduché. Young tlačí na hlasivky. Jeho hlas má svou podmanivost, ale místy máte pocit, jakoby některé party zpíval s velkou námahou. Refrén se ovšem společně se Sampedrem u mikrofonu výtečně daří, stejně jako kytarový spojovací můstek. Melodické sólo opisuje základní téma a nijak nevybočuje z daných schémat téhle přímočaré dravé hudby. Vazbení už se stává samozřejmostí….

LOVE TO BURN – ani další skladba nijak nepřekvapí. Vaří se tady ze stejné vody. Ona příbuznost možná začne být pro někoho základem pro nudu, já si to ale nemyslím. Young prostě rozvíjí jedno téma a prozkoumává možnosti, které syrový a přímočará rock nabídne. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let už byl svět přesycen synthipopem a studeným soundem synthesizerové chemie a návrat ke kořenům rocku a „znovuobjevení“ kytarového pojetí bylo celkem logickým počinem. Více se ani o skladbě a stylu říci nedá. Kdo hledá v hudbě její přirozenou rockovou krásu a řízné kytary, tak je tady doma…. Možná by se dalo říci, že skladba má zbytečně dlouho stopáž, ale tato okolnost poskytuje Youngovi prostor ke kytarovým manipulacím se zvukem. Vazbení už nepřekapuje….

FARMER JOHN – úderné vyměňování akordů a dusavé a syrové zvuky tahají Crazy Horse do kategorie pubrockových skupin. V jistém smyslu, je tato skladba jakousi „změnou“ na albu. Dravost ji zůstává, ale sekaný rytmus ji jaksi drolí a porcuje. Farmářsky dravá a drsná bez příkras díky epickému textu vypráví nějaký příběh. Tady se mi ovšem zdá, že Sampedro s druhým hlasem má problémy s intonací (!?) Young opět vybrušuje syrový zvuk do ostrých detailů, ale ten Sampedro s tím pokřikováním na mě působí jaksi rušivě. Tady si nejsem jist, že tahle skladba mě zcela uspokojila (ale je to možná tím, že jsem nebyl nikdy farmářem…)

MANSION ON THE HILL – větší odpich se hlásí s další skladbou. Bicí a baskytara hrají opravdu základní rytmus jehož smyslem je hlavně udržet tempo. Nic víc nepřináší. Máme tady vokální dvojhlas a nad tím se line Youngův hlas a sekané kytarové doprovody. Melodie je čitelně konfrontovatelná. V čemsi se zde vracíme do poloviny šedesátých let, asi v té přímočaré melodice a doprovodech a možná by po změně rytmiky mohla být píseň v repertoáru takových Pretty Things.

DAYS THAT USED TO BE – výrazně pěkná melodická píseň, které Young dokázal nasadit občas na každé album a přesvědčit, že jeho autorská invence v základní melodice není ještě vyčerpaná a že svým příznivcům má co nabídnout a občas i překvapit. I tato skladba by zněla dost přesvědčivě hraná třeba unplugged na akustické kytary a nijak by nezklamala. Nic objevného, ale skladba má v sobě duši a je poctivá tím, že nic nepředstírá a v tom tkví její síla.

MOTHER EARTH – závěr patří skladbě, kterou u nás dobře známe v různých modifikacích od písničkářů. Je to vlastně americká lidová píseň, která je ale zpívána s velkým vlasteneckým zanícením. Young přistoupil k tomuto tématu jako syrový a dravý rocker a nechal syrový a řeřavý tón bažinové zvuku pořádně prorezonovat. V jistém smyslu se k této klasice zachoval jako Jimi Hendrix na Woodstocku k Star Spanner Banner (tedy alespoň já mám při poslechu podobné asociace). Když pomyslím, jak zpracovali v romantické podobě tuhle píseň u nás Plavci (Rákosí) a srovnám s Youngem, je to velmi diametrální rozdíl…..

Plnokrevná a dravá hudba, která je pro klasického rockera tou správnou transfúzí a pro písničkového kytaristu inspirací. Vlastně mě vůbec nepřekvapuje, že došlo ke spojení Neila Younga s Pearl Jam, tady je domnívám se přímo zaděláno na spolupráci. Není to sice vyloženě pionýrská deska a těžko bych mohl říci, že nejzákladnější album jeho rozsáhlé hudební kariéry, ale patří k tomu přesvědčivějšímu co natočil a tak myslím, že slabší čtyři hvězdičky albu budou slušet.