Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 19.05.2011

Možná se to mnohým intelektuálním znalcům rockového žánru bude zdát svatokrádežné a plýtvání místem na stránkách Progboardu, ale na druhé straně není možné jeho jméno jednoduše vytěsnit z rockové historie, protože tam jednoduše patří a její vývoj si nelze bez jeho osobnosti dost dobře představit. Rozdělil tedy rockovou obec na jeho příznivce, stejně jako na odpůrce. Když už nic jiného, už toto je legitimní argument k tomu, abychom mu věnovali v našem seriálu pozornost…. Ano, Alice Cooper!
Do mého "hardrockového mládí" patří jako správná rebelie a znovu vidím svých osmnáct let......
Na americké rockové scéně se objevil už v r. 1969 jako atrakce Zappovy značky Bizarre prvním albem, které ovšem nezaznamenalo žádný zásadní průlom. Nevalně se vedlo i dalším dvěma albům, která vydal počátkem sedmdesátých let. Pak nastal dlouho očekávaný zlom a na čelní místa hitparád v r. 1971 proniklo album Killer a to nejenom v USA, ale i v Evropě a posléze i v Japonsku. Jméno Alice Cooper se stalo hvězdným pojmem na rockové scéně. Následující album School´s Out! (1972) tuto tendenci potvrdilo a jeho kariéra rock-star se rozběhla závratnou rychlostí.
Americký label Warner Brothers vydává 25. března 1973 jeho šesté studiové album, které se dodnes jeví v jeho bohaté diskografii jako jeho vrcholný umělecký opus, třebaže časopis Rolling Stone mu v době vydání udělil pouhé dva a půl hvězdičky. Album se díky masovým prodejům stalo platinovým. Dostalo název Billion Dollar Babies. Produkce se ujal Bob Ezrin. První nahrávací frekvence vznikly v Galecie Estate u města Greenwich ve státě Connecticut (hudební režie: Shelly Yakus a Frank Hubach) a potom se nahrávání přemístilo do Morgan Studios v Londýně (hudební režie: Robin Black a Peter Flanagan). Obsahovalo deset skladeb.
Obal alba simuloval zelenou hadí kůži a sugestivní fotografie Davida Baileyho skupinu představily v extrémních polohách s plačícím dítětem, obklopenou hromadami dolarových bankovek, doplněnou velkou natištěnou dolarovou bankovkou a s bizarními texty. Jak prozradil sám Cooper, tématem a filosofií alba bylo šokovat a provokovat na všech frontách, což se neminulo účinkem. Zatímco mladí vzpurní Američané si album vzali jako vzor, střední vrstvy s opovržením protestovaly proti obsahu písní a proti extrémním koncertním prezentacím.
HELLO HOORAY – úvodní skladba je od kanadského autora Kempa pro písničkářku Judy Collinsovou, která ji natočila, ale nevydala. Cooperovi ovšem posloužila jako úderný otvírací song s patřičným rockovým ostřím, preparovaný Buxtonovou sólovou kytarou. Skladba se stala absolutním hitem a poznávacím Cooperovým znakem.

RAPED AND FREEZIN´ – se dotýká sexual-harrashmentu, vděčného tématu americké společnosti s nečekanou vsuvkou emocionální mexické lidové hudby. Skladatelsky přímočará a nikterak rafinovaná záležitost, přesto s hlavními poznávacími znaky Cooperova pojetí rocku.

ELECTED – třetí skladba se stala absolutním hitem s řeřavými kytarami a s křičeným Cooperovým hlasem a studiově preparovanými hlasy, trochu překvapí dechová sekce, která po americku vstoupí do aranžmá skladby a ředí jeho hardrockovou identitu. Stala se však velkým Cooperovým hitem už na podzim r. 1972 vydaná na SP.

BILLION DOLLAR BABIES – posloužila jako pilotní skladba názvu alba. Kytarově proaranžovaná píseň s Buxtonovým vystavěným sólem, v níž se střídá s Brucem a Cooper popřává ve své výpovědi nejrůznější ironické a sardonické odstíny svému jinak nepříliš mimořádnému vokálu.

UNFINISHED SWEET – je malý hudební horor, který rozjíždí baskytara s wah wah pedálem, který posluchače zve do šílené zubní ordinace, kde se budou dít strašlivé věcí. Leccos už naznačuje dobová elektronika s bzučením imaginární vrtačky a téměř bondovsky znějící a dále gradující téma. Aranžérsky zajímavý kousek doplněný destruktivními zvuky kytary, aby se pak píseň vrátila k původnímu tématu včetně konečnému odlehčenému povzdechu.

NO MORE MR. NICE GUY – jsme opět u skladby hitového charakteru, která má opět hitparádovou polohu s klouzavými kytarami a podbízivým Cooperovým vokálem. Také tato skladba patří mezi Cooperovy poznávací znaky, aniž by se o to postarala nějakou sofistikovanou mimořádností.

GENERATION LANDSLIDE – Rozbrnkaná akustická kytara a svižná baskytara otvírá další skladbu, která si bere na paškál konzumní společnost, která nakupuje v obchodních domech a vytváří tak kult nákupu a vršení věcí. V mezihře se Cooper chápe foukací harmoniky a navozuje tak mírně bluesovou atmosféru, ve druhé části skladby dochází k instrumentálnímu oživení, díky klavíru, percussion, ale především Buxtonovu svižnému kytarovému sólu.

SICK THINGS – další hororová atmosféra v pěveckém podání a vzrušeném šepotu, provázející Cooperův téměř ďábelsky znějící hlas, kterému sekundují destruktivní zvuky pekelných strojů, do kterého jsou implantovány i dechy a konečně syrové sólo na kytaru.

MARY ANN – skladba, která jakoby zabloudila omylem na album. Klavírní téma má téměř šansonový charakter, nebo jakoby zabloudila ze starého francouzského šantánu. Ve skutečnosti se jedná o Cooperovu oslavu jeho oblíbeného hroznýše, který se stával nedílnou součástí jeho hororových show… Klavírní akordy se rozbíhají v rychlém tempu, aby se v omílajícím schématu ztratily v nekonečnu…

I LOVE THE DEAD – závěrečná skladba je ovšem hororem v pravém slova smyslu. Její atmosféra je mrazivá, divadelně vypointovaná a graduje nejen klavírem, elektrickými kytarami, ale i patetickým podáním. Vypreparované kytary s wah wah pedálem znějí ovšem sugestivně, stejně jako zapojení smyčců a tajemného šepotu a schematické opakování refrénu. Téma nás odvádí až samotnému závěru, zklidněnému cinkavými zvuky percussion a akustické kytary a smyčcovým akcentem po poslední Cooperovo slovo: nothing!
Cooperova koncertní představení a následná turné se rovnala brutálnímu divadlu, ve kterém se panenkám trhala očka a polonahý Cooper zmalovaný jako ďábel se stal předobrazem glamrocku a nastavoval zrcadlo evropským dekadentům jako byl David Bowie, ale sám se pohyboval na hardrockové půdě. Ve srovnání s koncerty Led Zeppelin a Deep Purple bylo cítit sice hodně spontánní a emocionální energie, ale muzikantská úroveň nedosahovala toho, co předváděli jmenovaní reprezentanti britského hardrocku té doby. Otevřel ovšem cestu dalším skupinám, např. Kiss, nebo New York Dolls, kde pódiové představení bylo systematicky nadřazeno instrumentálním a pěveckým výkonům.
Cooperův projekt Billion Dollar Babies si našel miliony příznivců, kteří ho adorovali jako krále rockového hororu, takže on sám pak na dalších projektech pokračoval v podobném duchu. Hudebně se zde neodehrává žádná revoluce, ani zde neobjevujeme něco, co bychom už jinde neslyšeli, přesto celkový sound vnesl do rockové branže nový provokativní tón.
Tomuto opusu čtyři hvězdičky dám. Soudě podle toho dalšího, co jsem slyšel, si zde subjektivně slyšeno, sáhl na vrchol
Ten vrchol říká čtyři hvězdičky.