Reakce na recenzi:

Danny - @ 19.01.2011

Po vydání alba Red (1974) Fripp vyhlašoval, že King Crimson končí. Kapela už umělecky přinesla vše, co považovala za podstatné a další nastavování a rozmělňování napovažovala za rozumné. Časem ale Fripp změnil názor, našel ve svém okolí inspirativní muzikanty a pro sebe nový směr hudebního směřování. Jako vždy u King Crimson šlo o spojení pudového diletantství s akademickou promyšleností, tentokrát však nově na principech riffového ornamentalismu, polyrytmů a polymetrie a také novovlnných struktur a v náznacích i minimalismu. Za bicími se objevil starý parťák Bill Bruford, který se v sestavě kapely objevil už podruhé (prvním jeho "karmínovým" albem je Larks' Tongues in Aspic z roku 1973). S Levinem se Fripp poprvé setkal v roce 1977 při nahrávání debutového alba Petera Gabriela. O dva roky později ho přizval na natáčení svého alba Exposure. Tady se prý domluvili na další spolupráci. Posledním členem se stal Adrian Belew, bývalý kytarista Franka Zappy, Talking Heads a v poslední době i nepřehlédnutelný u Davida Bowieho, se kterým objížděl svět v rámci Heroes Tour. Údajně se dal ke spolupráci přemlouvat, protože měl v úmyslu odstartoval svou sólovou kariéru.
Album má i po letech ohromující účinek. Kapela vrství rytmy i různě dlouhé takty, hraje na nezvyklý počet dob, pracuje s překvapivými melodiemi, stírá hranice mezi sólovým partem a doprovodnými motivy. A přináší osobité textové kontury. Úvodní "Elephant Talk" přináší napětí mezi plynoucí, ale tvarově nepadnoucí basovou figurou a "pokřikováním" doprovodných kytar. Fripp to jen ledabyle prokládá podivínskými sóly, Bruford je zdánlivě potlačen. Když ale posloucháme pozorně, slyšíme v pozadí zajímavé perkusivní miniatury. Text je nekonkrétní, Belew těkavě vrší slova se vztahem ke konverzaci a vytváří plochu o mnoha bodech bez ambice souvislého pohledu. Je to jeho typický rukopis: žóngluje se slovy a vytváří metafory na hranici surrealismu. "Frame by Frame" se rozpíná do všech stran, je na sedm dob a i harmonicky je nestálá. Rytmika je fragmentovaná a neústupná. Zklidnění přináší "Matte Kudasai", která v názvu ukrývá japonskou prosbu o vyčkání. Belew ji podkládá svými zahuštěnými akordy a skvěle zpívá, Frippova kytara je náladotvorná. Melodie písně je, i přes velké melodické skoky, něžná a silná. "Indiscipline" je postavena na kontrastu mezi vpády úderných, nepravidelných riffů a rozpolcenými představami v textu. Další lahůdku přináší předposlední položka alba, která své jméno získala díky slovní hříčce. Přesmyčkou Heat In The Jungle vznikl slovní nonsens "Thela Hun Ginjeet", píseň rytmicky strhující s textem o drsném a krutém světě. "The Sheltering Sky" jen temperuje kolem pevné osy, v pozadí ale rozkvétají rytmické ozdoby (Brufordovy perkuse jsou vynikající) a každý drobný motiv dotváří do detailu vyvedenou strukturu písně. "Discipline" je epilog se vším všudy, shrnuje poselství a naznačuje, kudy se skupina vydá na své další cestě.

Poznámky
Podivnost hlavní figury "Elephant Talk" (to je ta, která se vyloupne v čase 0.13) je dána tím, že píseň je v moll, ale tato figura je v dur. Krásně se tak melodie pere s harmonií vespod. Bruford bubnuje synkopicky a podporuje kytarové akcenty na lehkých dobách. "Frame by Frame" je na 7/4, ale jedna z kytar hraje na tři doby, kontrastní části jsou rovně na čtyři. Hlavní riff "Indiscipline" je pro změnu na pět dob, Bruford rozbíjí pravidelnost off beatem. Největší rytmický mazec přináší "Thela Hun Ginjeet", kde je zpěvový part postaven na střídání 7/8 a 9/8 fráze, kytara hraje pevně na sedm, bicí jsou pod tím vším 4/4. V bicích není slyšet hajtka, Bruford místo ní předvádí turbulence perkusí, jsou všude.