Reakce na recenzi:

Danny - @ 15.01.2011

Albem Beat navázali King Crimson na tvůrčí principy alba Discipline z roku 1981. Na obou představili hudbu s konkrétnějšími obrysy a spojení rafinovanosti s přívětivostí. Zvláštní kapitolu tvoří texty, mají dojmovou podstatu a jsou plné rozostřených symbolů. Jejich autorem je (s výjimkou jediné písně) Adrian Belew. Tento bývalý kytarista Franka Zappy přinesl do skupiny své vidění světa a zásadně ovlivnil i hudební podobu písní, kterým navíc poskytl své nenapodobitelné zpívání. Album je ale hlavně plné svébytné hudby. Spletité kytarové struktury, složené z drobných miniatur, jsou podepřeny nepravidelným pulsem Levinovy baskytary. Jeho basové figury mají neobvyklou rytmizaci, jsou nervní a energické, přesto jakoby nezištně slouží celku a nevyčnívají z něj. Levin, jak je pro něj obvyklé, střídá baskytary a Stick, což je fošna velikosti žehlícího prkna, na které bývá nataženo až 12 strun. Kapela hojně využívá polyrytmy, kdy se hudba odvíjí na základě současné projekce dvou a více rytmických rovin (už první sekundy alba nám nabízejí možnost nahlédnout do tohoto principu), přesto se v nich neutápí a nepředvádí, čeho je instrumentálně schopna. Vytváří jen různě protkané plochy, ze kterých skládá neobyčejné písně. Práce s rytmem má však ještě jednu stránku, ta do značné míry formovala jeden z přístupů moderní rockové hudby: kontrast mezi složitě vystavěným kytarovým předivem a "rovnými" bicími. Ty jsou na správných místech nejprostší, jak je to jen možné. Komplikované hudební struktury tak získávají zřetelnější obrysy a písně záchytné body. Pokora, s jakou vynikající bubeník Bill Bruford písničky střídmě dotvářel, je obdivuhodná. A na závěr kapelník. Robert Fripp se v nové sestavě, která se King Crimson původně ani jmenovat neměla (soubor nějaký čas vystupoval pod jménem Discipline), evidentně našel. Jeho kytaru najdeme na mnoha místech alba a mnohdy si jí ani nevšimneme, protože budeme strženi okolní hudbou. Nestává se často, aby byl hudební experiment posluchači tak blízko, jako je tomu na albech King Crimson v tomto období.

Poznámky (nejen) pro muzikanty
Mám tu pár postřehů, kterými jsem nechtěl prokládat text recenze, ale které by mohli místní hudebníky, ale samozřejmě kohokoli, zajímat.
První novinkou, zvukovou, je používání kytarového syntezátoru oběma kytaristy. Jeho stopa je velmi zřetelná.
Hned v úvodu "Neal And Jack And Me" nám Belew a Fripp nabízejí první porci polyrytmů, obě kytary hrají rytmicky proti sobě: první na 5 dob a pod ní je druhá, která hraje na 6 dob (současně!), baskytara k nim později přidává chromatické postupy jako v jazzu a bicí to rovnají se svými 4/4. Fráze každého nástroje je v té rytmicko-melodické mase jinak dlouhá a jednotlivé riffy se v ní jakoby potkávají a zase míjejí... Pokud si nastavíte čas 2.45, objevíte tam další polyrytmickou pasáž, kde první kytara hraje na 7/8 a druhá na 6/8 (bez problémů to upočítá i laik, stačí pozorně poslouchat).
V "Heartbeat" se harmonické plochy prolínají tak přirozeně, že si člověk ani nepovšimne neustálé modulace (pohybu z tóniny do tóniny); na několika místech je Frippova kytara nahraná pozpátku.
"Waiting Man" je postaven na etnických perkusích, Belew do toho relativně pravidelného víření zpívá na sedm dob. Většina písně je vystavěna na současném uvedení sedmidobých figur a 4/4 bicích, celek je opět velmi nervní, ale působí celistvě.
"Neurotika" obsahuje pavučinu motivů a rozbíjení dur-mollové melodiky, k tomu je opět jazzově laděná basa s chromatickými postupy a off beat v bicích.
"The Howler" je na 5/4.
Přeju příjemný poslech.