Reakce na recenzi:

horyna - @ 22.03.2016

King Crimson- toť gigantický pojem a svébytný, zcela originální celek na hudební scéně, zasluhující náš obdiv a úctu. Nejenže ve svých počátcích pánové, pohybující se okolo hlavní persony Roberta Frippa, stvořili něco nového a jedinečného, připadá mi, že přišli (nebo alespoň spoluutvářeli) ze zcela novým hudebním stylem, jež tak často obměňovali a přetvářeli.
Přeskočím tedy proslulé počátky souboru i alba na kterých účinkoval John Wetton-ty mne (žel bohu) příliš neoslovují a vpluji do dalšího období po rozpuštění kapely, do období jež prezentují tři "barevná" alba let osdesátých, kde vokál vychází z hrdla pana Adriana Belewa.
Zastávám názor, že krimsni jako jedni z mála (opravdu mála!) propluli 80-léty bez úhony a ztráty osobitosti. Přišli opět s něčím novým, neslyšeným a vkusným, nezaprodali se době a v tichosti a na dalším vrcholu se opět odmlčeli.

Dnes jsem si vybral pro poslech prostřední z těchto mistrných děl.
Pevně věřím, že nepřipravenému posluchači musí pánové touto hudbou způsobit na několika místech (5. Neurotica) přinejmenším bolest hlavy, nebo jiné podobné obtíže:-) Když totiž člověk nemá tu pravou náladu a chuť tohle vše pojmout, příliž ho muzika zde prezentovaná bavit nemůže. Působí na nás jako neprostupná hradba skládající se z různých polyrytmických poloh a změn, složité struktury, nepravidelné rytmizace často zacházející do jazzových poloh. Orientaci napomáhají snad jen bicí, jež jsou na některých místech čitelné, jinde ovšem maximálně technizované.

První dvě zahajovací skladby posluchče prahnoucího po vědění dokonale strhávají na svou stranu, patří zde jako by k těm přístupnějším, ovšem v jiném slova smyslu než si většina myslí, tepavý rytmus Levinovi basy a neustálé překrývání rytmu akustických kytar vytváří to pravé prostředí pro originální hlasové dispozice páně Belewa. Sartori in Tangier- insrumentální kus jež nesnese srovnání. Zasněnou stránku na labu představuje Two hands. Zbytek desky je v podobném duchu, někdy více nervní z toho se rozbouřené tóny uklidňují a pánové na nás promlouvají svou obdivuhodnou virtuozitou.

Není to hudba pro každého a ten, kdo jí dá šanci, musí počítat s tím, že se bude dlouho vstřebávat, ale za pokus to určitě stojí.
A jak tedy bodovat? V kontextu kapely, Discipline mám o chlup radši, to by bylo za čistých 5*, potom ale první deska, nebo třeba Lizard by muselo být za 6*, ovšem v kontextu (průserové) doby je to maximální nadprůměr to by bylo ak za 10* :-). Takže, 4,5* silných pro tentokrát zaokrouhlím dolů.

A na závěr ještě otázka do pranice, vcelku by mne zajímalo, kolik jejich fandů upřednostňuje to které údobí? Osobně například periodu těchto tří alb, mám raději než období Wettonovo, najde se ještě někdo takový? :-) (tak nějak předpokládám že Lakeovi začátky porazí vše)