horyna - @ 06.03.2020 | #

King Crimson patří k mým nejoblíbenějším kapelám. První období s Lakem hodnotím asi nejvýše. Mezi-období alb Lizard a Island mi zní v obdobně vysokých parametrech. S Wettonem už je to krapet horší, ale pořád velký nadstandard. Naopak trojici barevných osmdesátkových alb s Belewem doslova zbožňuji. To mi pasuje až neuvěřitelně a strašně baví ty nahrávky i poslouchat, hlavně kvůli nenapodobitelnému Brufordovi a Frippovu rytmickému cítění. Fascinuje mě i totálně vzdálený směr od okolní popové stádovitosti s muskulaturním zvukovým odérem v pozadí. Ovšem to co přichází poté je i na mne zatraceně složitý oříšek. Tam spadá dvojice dle mého příšerných, nervů drásajících nahrávek (samozřejmě těch posledních) a jedna vcelku slušně melodická a s potřebnou pílí i vcelku uposlouchatelná deska Thrak. Té jsem po nesčetně pokusech konečně přišel na chuť a nedávno i zařadil do sbírky.

Vlastně tu není až tak moc co Frippovi a spol vytknout. Deska částečně navazuje na to, čím se kapela "živila" v minulé desetiletce. Deska má však pevnější tvary a ostřejší kontury. Velký počet písní je proložen různými krátkými instrumentálními kusy a mezihrami. Deska zprvu vyznívá hodně nepoddajně a syrově. Ale je to částečný klam, protože nedá zas takový kumšt spoustu motivů postupně rozklíčovat, vystopovat dost libozvučných melodií a jak jsme u K. C. zvyklí i pedantských rytmických zvratů a pochodů. Mám tu rád jak tvrdé masáže typu Vroom, Dinosaur, THRAK, nebo Sex-Sleep-Eat-Drink-Dream, tak jejich protiklady rozložené v hloubavých a jemných nuancí písní Walking on Air, Inner Garden, či One Time.

Tomuto období K. C. se všeobecně nepřikládá velká vážnost a když někdo mluví o kapele, většinou zmiňuje její nejplodnější část let sedmdesátých. Dle mého by se nemělo zapomínat ani na období s Belewem, který byl součástí kapely o dost déle než všichni ostatní členové a zanechal v její historii nesmazatelnou stopu. 4,5*

northman @ 06.03.2020 10:00:50 | #
King Crimson jsem poznal počátkem sedmdesátých let a okamžitě jsem je zařadil mezi své top interprety, nářez v podobě 21st Century Schizoiz Man, tak v té době nehrál mimo Beefhearta nikdo, ale Beefhearta jsem v té době neznal. Robert Fripp tehdy zamýšlel vydat sólovou desku, a na konec Discipline vyšlo pod logem King Crimson, ta deska mě nijak neoslovila a ty další jakbysmet, nyní už jsem si na ně zvykl, ale skoro si je nepouštím. Když vyšel Thrak, tak mi jej kamarád půjčil, ale bylo to s ním u mě podobné, jako s Discipline. Nyní už ji mám, jako ostatně všechny ve své sbírce.

Pořád mám nejradši prvních deset desek když počítám i live. Dílo Roberta Frippa má své kouzlo v každé etapě, byl jsem na nich v Karlíně a byl to vynikající koncert, ale bylo to takové hodně akademické, více se mi líbil koncert Van Der Graaf Generator, nebo francouzské skupiny Magma v Akropoli.

Pěkná recenze horyno, za kterou ti děkuji.