horyna - @ 27.09.2019 | #

Kapela Budgie je stařičká rocková formace pocházející z Walesu, která sklízela své největší úspěchu hned při prvním startu ostrovního syrového rocku na počátku sedmdesátých let. Její klasické tříčlenné složení produkovalo enormně ostrou rockovou formuli, a i když nebyla komerčně nikdy tak úspěšná jako jiní slavní kolegové té doby, kvalitou zcela srovnatelná družina se co do významu právě s takovými spolky mohla směle poměřovat. A přirovnávání Budgie (což v překladu znamená andulka (koukněte na obálky jejich alb), no kdo tohle mohl jen vymyslet, nejspíš asi kapela sama:-) k Led Zeppelin, Deep Purple, nebo Black Sabbath co do syrovosti, riffovosti a opravdovosti hudebního jazyka, není vůbec od věci.

Budgie si u mne drží jedno nesmazatelné prvenství. Už navždy je budu mít zafixované jako kapelu, jenž zcela neochvějně zaujímá první pozici co se týče dlouhověkosti výdrže přijetí jejich hudby za svou a akceptování jí v podobě jaká je. Ta naše společná známost může trvat víc jak jedno desetiletí, během kterého jsem je nesčetněkrát testoval, avšak vždy s totožným výsledkem. Po pár sekundách, někdy jsem vydržel i minuty, bylo učiněno rázné STOP ! Nechutenství způsobené vysokánským hláskem zpěváka Burke Shelleyho se opakovalo do nekonečna. Tahle jeho hlasová hradba byla pro mne tak vysoká a dlouho nepřekonatelná, že pomýšlet na nějaké přizpůsobení se hudbě Budgie znamenalo nemožné.

Až jednou, při poslechu desky Pavlov's Dog - Pampered Menial, jsem se na Budgie rozpomenul, po osmapadesáté (alespoň:-) je znovu otestoval a najednou, světe div se, bylo to tam. Pavlíkův shouter David Surkamp má podobně, ve stratosféře položený hlas jako Shelley a když mi najednou nevadil ten, byla vyšlapána cesta i pro hudbu Budgie.

Musím rovněž přiznat, že jako rodilý arťák mám k podobně syrové a drsné muzice občas výhrady a nešmakuje mi vždy toliko, jako učesanější soubory té doby, nebo let pozdějších. Ale Budgie jsou vysoký level. Ta nepřístupná venkovní slupka je jen na odiv. Uvnitř bublá pěkně rozžhavený, do vysokých obrátek vytůrovaný motor, který vás spolkne jako sardinku.

Hodně jsem přemýšlel, kterými Budgie začít poprvé. Mezi fans zřejmě nejoblíbenější, krapet přístupnější deska Bandolier vypadala jako zcela ideální volba. Ale nakonec jsem ustoupil a zvolil si třetí placku, recenzovanou Never Turn Your Back on a Friend. Moc se mi líbil motiv na obalu (i když ani ty další nevypadjí zle) a při testu mne doslova sfouknul ústřední motiv/riff úvodní skladby Breadfan. Bylo vymalováno. Never je a bude tou navždy úrvní-Budgie, čímž bylo sémě vzpomínek zaseto.

Pojďme k desce samotné. Skladba Breadfan obsazuje po zásluze pol position a patří díky svému neutuchajícímu energickému riffostroji k tomu nejlepšímu nejen na desce. Píseň doslova upaluje ve spurtujících kytarách a divokých melodiích. Ostré tempo, zápal, nasazení, ale i lehoulinké akustické přemostění za půlí a roztomile vyšívané obrazce klidného zpěvákova hlasu, to všechno nabídne úvod alba. Baby Please Don't Go je zase ohnivá až vás pálí v těsné blízkosti sluchovodů. Krásně sejmutá basa, rozverné tempo a roztomile naříkavý Burkeho vokál. Velká chvíle Tonyho klasické kytary a Shelleyho něžného vokálu přijde ve třetí You Know I'll Always Love You. Krása. Po malinko slabší You're The Biggest Thing Since Powdered Milk, přichází zlatý hřeb desky, slabikář metalové hry v tvrdé a nepředstavitelně hutné pecce In The Grip Of A Tyrefitter's Hand. Kytarové citace, bicí palba a basové orgie společně vytvářejí smyslné orgastické představení ohromné síly, připodobňujíce své řádění k ohavným běsem fašistické válečné mašinérie. Takovou nekontrolovatelnou silou tato skladba disponuje. Naštěstí právě včas následuje další porce odlehčení ve slaďoučké prázdninové ukolébavce Riding My Nightmare. No a na konec nepřijde Japonec, ale další ohromná věc pojmenovaná Parents. Do ní kluci nahečmali vše typické a zároveň i progresivně nové pro styl Budgie. Hymna jako hrom.

Teď jen přemýšlím, jakým sloganem tu recenzi zakončit. Co třeba otřepaným výrokem – o jednom z nejlepších alb sedmdesátých let? A možná nebudu ani moc daleko od pravdy.

Voytus @ 27.09.2019 08:25:27 | #
Budgie jsou skvělí! Celou dobu mého fungování tady pozoruji zajímavý jev: Často si v recenzích či diskuzi kdekdo posteskne, že je v ČR skoro nikdo nezná - a přitom je nás tady vážně dost, jen každý odjinud, takže trabl je spíš věcí nejbližšího okolí.

Mně je představil jeden otcův známý, který měl zásobárnu pásek se 70's scénou - Zappu, Mahavishnu, Flock, Uriah Heep, Rainbow... pro mě tenkrát neskutečný zdroj. A mezitím vším i Bandoliera od Budgie, o kterých mluvil strašně nadšeně. Tak jsem je zkusil a tenkrát mě fakt porazili, dodnes pro mě jedna ze zásadních desek (a společně s Come Taste the Band a třeba Presence předběhla dobu, viz o dekádu později funk rocková vlna v čele s RHCP, Jane's Addiction, Extreme atd.). Bylo to v létě 2000, akorát jsem končil základku, takže se se mnou taky táhnou pěkně dlouho.

O něco později dělal kámoš na brigádě a na dílně jeden postarší mánička pouštěl hudbu. No a kámošovi (a budoucímu spoluhráči, je výborný bubeník) to nedalo, a prej, co že to je? A maník: "Ty vole, to je nejlepší kapela na světě - Budgie!" Takže mu půjčil kazetu s debutem a tímhle albem. Další známej měl In for the Kill...

To jen, že minimálně na lounsku mají fakt slušnou základnu, protože jsme to s tím kámošem cpali snad každýmu a používali jako protiútok na dalšího typa, pro kterýho byli top Black Sabbath. Samozřejmě se slovy:" Ty vole, to je nejlepší kapela na světě - Budgie!" A pak, taky jsem hrál v triu - makačka, u toho si člověk neodpočine.

Jen na závěr to srovnání se Surkampem, kterému samozřejmě rozumím, ale tam, kde mi Sheley ve výškách nevadí, tak mě u Surkampa čím dál víc vytáčí to šílený vibrato - být tenkrát ve studiu někdo, kdo by mu vysvětlil, že se to fakt nedá vydržet... Skvělá hudba, kterou tímhle hrozně sráží (teď jsem asi nasr..... každého, kdo má Pavlov's Dog rád a čte to - ale na svou obranu jej odkáži na své recenze oné skupiny, které dokazují, že je vlastně mám také v oblibě).